Rodinná vila u jezera dostala díky specifické fasádě orientální nádech

Vila na první pohled zaujme dřevěnými stínicími panely, které tvoří její fasádu. Jemně vyřezávané rustikální ornamenty symbolizující úrodu vrhají stíny do interiéru, kde vytvářejí dojem, jako by zdi byly pokryty exotickými tapetami. Navzdory velkým rozměrům je možné dřevěné panely otevírat a zavírat, jak je právě potřeba.

Lze vytušit, že jejich funkcí je nejen stínit interiér vily před slunečními paprsky, ale také chránit soukromí jejích obyvatel.

Jinými slovy, vyřezávané panely nabízejí obyvatelům vily možnost pobytu v ústraní, ovšem na druhé straně je nijak neoddělují od okolního prostředí, do nějž stavbu nevšedním, ale logickým způsobem začleňují.

„V době, která patrně již nezná žádné soukromí, tato stavba oslavuje možnost přechodu z veřejného prostoru do soukromého prostředí,“ říká o svém projektu architekt.

Každému místu uvnitř vily je přiřazen přesně takový prostor a velikost, jaké odpovídají jeho významu. Ten se pak odvíjí od toho, kolik času na daném místě obyvatelé a návštěvníci tráví.

Například tedy schodiště má roli podřízeného, obslužného prostoru, proto mu architekt vyčlenil jen nejnutnější objem, a to ať jde o výšku stropu, nebo plochu podlahy. Naopak, obývací pokoj disponuje až rozmařilým množstvím prostoru a výškou stropu 5,6 metru.

Kromě velkého objemu stavby upoutají při pohledu na její plány také hravě zaoblené rohy, jež vytvářejí příjemný pocit bezpečí domova a jsou záměrným protipólem k obvyklé racionální architektuře libující si v pravých úhlech a obecně v hranatých tvarech.

Další zvláštností stavby je zapojení uměleckých profesí do jejího projektu. Umělecké prvky bývají implementovány téměř výhradně do staveb určených pro veřejný sektor.

Architekt však přizval ke spolupráci na vile hned dva výtvarníky, a to Nicka Oberthalera, jehož dílem je návrh podlahy na terase, a Plamena Dejanoffa, jenž je autorem podoby hlavních dveří inspirovaných vzhledem vstupních prostorů místních tradičních venkovských stavení.

Výjimečný byl rovněž architektův přístup ke spolupráci s oběma umělci. Bývá totiž zvykem, že architekt na již hotové stavbě ponechá „volný prostor“, který má pak za úkol zaplnit právě výtvarník. Alexander Diem ovšem přizval výtvarníky ke spolupráci už ve fázi plánování, takže měli možnost podílet se na výsledné podobě vily od počátku.