Rekonstruovaný historický byt se pyšní nádhernými štuky

Byt o velikosti 160 m2 je ve čtvrtém podlaží sto let starého domu v istanbulské čtvrti Taksim. Jeho předchozí majitelé vyměňovali v průběhu času to i ono, až vznikl nepěkný mix všech možných stylů.

Klienti i architekti se proto prakticky okamžitě shodli, že jediné správné řešení bude odstranit všechen nanesený balast a navrátit byt do jeho původní podoby a krásy.

Znamenalo to například odstranit nové hliníkové radiátory a dohledat a nahradit je starými litinovými kusy, hezky restaurovanými a natřenými na bílo. Stejné to bylo s okny. Plastová okna se prostě do daného prostoru nehodila, a tak je architekti opět nechali odstranit a nahradili je dřevěnými, v původním stylu.

Zachované zůstaly naopak dřevěné podlahy, které se klientům od prvního okamžiku velice zalíbily. Stačilo je přebrousit a obnovit, i s tím, že ne všude byly úplně perfektní, ale jejich stav naopak dodává interiéru onen historizující nádech.

Zvláštní kapitolou jsou nádherné štuky prakticky na všech stěnách. Majitelé se do nich tak zamilovali, že s několika málo výjimkami zcela odmítli myšlenku, že by na zdech nechali rozvěsit větší počet obrazů.

Jedinou výjimkou je dvojice velkých portrétů v obývacím pokoji a řada malých portrétů v ložnici. Všechny jsou dílem malířky Berenice Bellové. To podle nich dostal projekt název Bell House.

Ne všude se původní štuky zachovaly, a tak bylo potřeba na některých místech vytvořit kopie a takto nově vytvořené odlitky doplnit tam, kde chyběly.

Právě kvůli štukům na zdech chybí v kuchyni i tradiční horní skříňky, protože by se tím zakryly zdi. Veškeré úložné prostory jsou pouze ve spodních skříňkách. Ty jsou dřevěné, natřené na bílo a na jejich dvířkách se opakují lišty korespondující se štuky na stěnách.

Dominantou kuchyně je velký sporák odpovídající potřebám anglického způsobu vaření. Doplňuje jej hluboký dřez. Nad pracovními plochami i nad centrálním ostrůvkem v kuchyni jsou zavěšena svítidla od Castiglioniho, která si majitelé bytu natolik oblíbili, že je po „hrstech“ uplatnili i v dalších místnostech.

Jak architekti vysvětlují, snažili se vyhovět základnímu přístupu svých klientů, jejž lze zhruba vyjádřit větou: „Když se mi něco líbí a mám pocit, že to je správné řešení, prostě se toho držím.“

I z toho důvodu je v interiéru bytu bohatě zastoupen mramor. V tureckém prostředí jde o poměrně běžný druh kamene. Tento má nenápadné šedavé žilkování. Takovýto druh mramoru bývá často viděn v tureckých lázních nebo na hřbitovech.

„Trvalo nám několik dní, než jsme našli ten nejběžnější druh, s kouřovým, nepravidelným vzorem, který se už nezpracovává, ale stále jej ještě lze vídat ve stoletých istanbulských domech,“ popisují architekti svůj úkol.

Kromě zmíněného typu mramoru pak v interiéru použili ještě obklady v odstínu beige, a to v hlavní koupelně, a také břidlici, jíž je obložena koupelna pro hosty.

Další velkou kapitolou, na niž se architekti zaměřili, byly dveře. Také ty předchozí majitelé modernizovali, a tak bylo opět potřeba nové dveře odstranit, najít staré dřevěné zárubně a ty vsadit do dveřních otvorů. Křídla ovšem již nepoužili. Ze vstupní haly je tak hezky vidět po celém bytě, ale přitom jsou jednotlivé místnosti od sebe přirozeně odděleny.