První pražský mrakodrap slaví 90 let. Funkcionalistickou dominantu čeká rekonstrukce

Příběh domu tyčícího se na dnešním náměstí Winstona Churchilla v Praze 3 začal ve dvacátých letech minulého století soutěží. Ta tehdy byla vypsána na vybudování sídla Všeobecného penzijního ústavu.

„Všichni kreslili takové standardní domy, které se v té době navrhovaly, a pak přišli architekti Havlík a Honzíček a přihlásili se do soutěže s tímto domem, který se nakonec postavil,“ prozrazuje na úvod Novinkám ředitel Domu Radost Tomáš Kašpar.

Architekti ale ve svém návrhu porušili veškerá pravidla tehdy vypsané soutěže, nerespektovali městské požadavky na blokový půdorys, i přesto však zvítězili. „Ihned se to rozkřiklo a ostatní soutěžící se bouřili. Vítězové navíc byli podstatně mladší než ostatní architekti, takže to celé vyvolalo opravdu silné emoce,“ doplňuje Kašpar.

Svým návrhem se prý perfektně přizpůsobili potřebám Všeobecného penzijního ústavu a díky tomu také uspěli. „Oni, jak byli funkcionalisti a vizionáři, tak tvrdili, že ten dům s velkou pravděpodobností nebude za 50 let odpovídat tehdejší funkci, že ty potřeby se změní. A navrhli ho tak, aby se dal velice snadno přestavět, dokonce část z něj přemístit jinam,“ upřesnil Kašpar.

To ale přes návrh Státní regulační komise tehdy neprošlo. Takže namísto původně navrhované ocelové stavby vyrostla na tehdejším okraji města železobetonová budova.

Stavba byla obložena keramickými deskami, proto se začala označovat výrazem kachlíkárna. Stejný obklad tehdy však ozdobil také dnešní ministerstvo vnitra na Letné nebo budovu Elektrických podniků v Holešovicích.

Na pozemku dnešní Radosti stály nejdříve viniční usedlosti a následně pražská obecní plynárna, kterou už Žižkov nepotřeboval, jelikož začal svítit na elektrický proud.

Stavba budovy začala v roce 1932. Nejprve vyrostla železobetonová konstrukce, následně doplněna cihlovými příčkami. V roce 1933 pak přišla na řadu instalace nezbytných technologií i obklad fasády. O rok později již byla osídlena úředníky Všeobecného penzijního ústavu, kterým kapacitně nestačilo původní sídlo na Rašínově nábřeží.

Novostavba tehdy ohromovala svou velikostí, nejen tedy výškou, ale i vnitřním půdorysem. Uvnitř jsou i čtyřpatrové rozdíly mezi výškami různých částí, kdy střední část má 11 pater, boční ramena sedm a krajní tři.

Budova byla navíc vybavena první klimatizací, tu dodala americká firma Carrier. Ta byla potřebná hlavně proto, že díky křížovému půdorysu svítí přímé sluneční světlo do všech místností. V horních patrech byly kanceláře, ve spodních byty pro zaměstnance a také prostory pro obchodní jednotky. Náklady na její stavbu tehdy přesáhly naprosto astronomickou částku - 60 milionů československých korun.

„Za druhé světové války byla snaha dům ochránit před nálety nacistických letadel, a tak byl z části načerněn, aby nebyl takovým lákadlem pro ta letadla. V 50. letech došlo k poměrně neodbornému pokusu očisty, což je dodnes vidět,“ vysvětlil Kašpar.

Po 2. světové válce zabrala stavbu včetně agendy Ústřední národní pojišťovna. V 50. letech pak nemocenské pojištění začalo řešit Revoluční odborové hnutí, kterému připadla i budova. Odbory setrvaly v domě i po roce 1989, tehdy získal nové jméno - Dům odborových svazů.

Stavbu však odboráři využívali jen z jedné pětiny a zbytek pronajímali, i proto v roce 2018 budovu prodali za více než miliardu korun. Odborový předák Josef Středula tehdy řekl, že hlavním důvodem je právě nadbytek prostoru a značně vysoké náklady na údržbu.

Posledních pět let vlastní objekt rodina Valových, ti vlastní také společnost SIKO. „Dnes tady probíhá snaha přestavět a změnit mu funkci. Naší představou a plánem je z tohoto domu udělat otevřený prostor pro lidi, stejně jako to chtěli architekti. Ti tady navrhli široké bulváry, chtěli přenést život z venku dovnitř,“ upřesnil ředitel Domu Radost.

V současnosti se uvnitř nachází 700 kanceláří, konferenční sály, kino, kavárna, chodba, kterou lze využít jako galerii, a také střešní terasa s barem. V bočním křídle u Seifertovy ulice jsou v přízemí obchody a ve dvou patrech nad nimi byty.

Jediným zrekonstruovaným prostorem v domě je dnes kino Přítomnost. „Vzniklo z nevyužívaného společenského sálu. Komorní prostředí a artový program přitahují diváky všech věkových kategorií,“ doplňuje Tomáš Kašpar s tím, že prostor dokazuje, jak zachovat odkaz minulosti a zároveň zajistit jeho smysluplné ekonomické využití.

Po rekonstrukci tam má vzniknout zhruba 600 malometrážních nájemních bytů, které podle vedení domu v Praze chybí. Bytové jednotky budou doplněny kulturními i komerčními funkcemi. Kašpar by v domě rád viděl restaurace, bistra, kino i fitness. Povolené mají navíc zastavění dvorů vedle objektu.

Kašpar však odmítá, že by došlo k devastaci historických prvků. „My chceme dům zachránit. Do budovy se za osmdesát let prakticky neinvestovalo, má vysoké tepelné ztráty, v současné podobě nevyhovuje dnešním nárokům, stavební materiály zestárly,“ prozradil.

Název Radost dnes stavba nese z interní soutěže, kterou vedení domu ale více komentovat nechce. Snad z něj bude v následujících letech více radosti než v těch uplynulých, kdy se jeho stav začal radikálně zhoršovat.

Stovku plánují majitelé oslavovat již v novém kabátě, pro oslavy 90. výročí však připravili doprovodný program. Ten zahrnuje možnost navštívit protiraketový kryt. Projít se v něm může každý návštěvník třeba kolem filtrovny, toalet nebo nádrže na pitnou vodu. „Kryt jsme zpřístupnili proto, aby lidé, hlavně studenti, měli možnost nahlédnout do nějakého syrového prostoru, který dotváří pocit stísněnosti v kontextu našeho programu oslav 90 let,“ upřesnil tiskový mluvčí Domu Radost Tomáš Zemina.

Atmosféru prohlídky dotvářejí dvě dobové místnosti i možnost nahlédnout do původního trezoru. Kromě toho se v tamním kině promítají snímky jako Všichni dobří rodáci, Občanský průkaz nebo Žert. Speciální program je také připraven pro studenty, kterým na téma Rock and roll za komunistů provází disident a komunisty vězněný publicista František Stárek „Čuňas“.