Článek
Dvousetmetrový půdní byt se nachází přímo v centru staré Prahy nedaleko Národního divadla. Matěj proto auto téměř nepoužívá, chodí pěšky nebo jezdí tramvají, která staví za rohem, a když počasí dovolí, ulice křižuje na elegantním skútru, jak je dobrým zvykem ve vyspělejších evropských velkoměstech.
Není divu, cesta k němu je i pěšky z redakce sídlící na druhém břehu Vltavy pořád dost krátká. Na ulici míjíme pár turistů a vstupujeme do činžovního domu, který patří Matějově rodině.
Překvapením jsou už vstupní prostory domu, renovovány jsou s citem a do posledního detailu, což bohužel ani v centru Prahy zdaleka není samozřejmostí... Díky tomu splňují současné nároky, aniž by ztratily něco z magické atmosféry spjaté s tímto místem.
Už je to několik let, co jsi v tomto bytě zůstal sám, protože se tvoji rodiče odstěhovali. Proč jsi k rekonstrukci přistoupil až teď?
Byl jsem na původní interiér zvyklý od dětství, prostor byl po funkční stránce řešený dobře a nic mi tady nechybělo. Od začátku jsem sice věděl, že sám bych si ho zařídil jinak, ale teprve v průběhu let, kdy se v práci vlastně každý den zabývám současnými interiéry, jsem došel k závěru, že se rekonstrukci nevyhnu.
Taky bylo jasné, že půjde o změnu kompletní, u tak velkého bytu náročnou finančně i časově, takže jsem ji pořád odkládal...
Co tedy bylo tím zásadním podnětem, že jsi konečně s rekonstrukcí začal?
Těch podnětů bylo víc. Začal jsem žít s Luckou, vzal jsem si ji a plánovali jsme založit rodinu. Bylo jasné, že při dětech by všechno bylo mnohem náročnější, takže jsme to chtěli stihnout ještě před narozením dcery Karolíny.
Možná nejsilnější apel ale vyšel ze strany mého švagra Oty Fiřta, který je zároveň designérem a jedním ze zakladatelů studia Merrygorando. Pro některé z jeho realizací jsem navrhoval tapety, jeho styl tedy dobře znám a líbí se mi.
A právě Ota se už několik let ve stále kratších intervalech vyptával, kdy už začneme s tou rekonstrukcí... Za to jsem mu vděčný, protože bez něj bych se asi odhodlával ještě o něco déle.
Jak vaše spolupráce probíhala? Máš v této oblasti velký přehled, určitě jsi měl mnohem konkrétnější představu než většina jeho klientů...
Je tady několik kousků nábytku, o kterých jsem od začátku věděl, že je tu chci. Ale přestože jsem viděl mnoho interiérů a znám hodně designérů a výrobců, s tak velkým prostorem bych si určitě sám neporadil.
Můj švagr přesně věděl, kde by co mělo být a jak by to mělo vypadat. Takže ve výsledku šlo o to, aby mnou vybrané kousky zanesl do celkového konceptu, což nebylo tak těžké.
Například jsem chtěl, aby tady zůstala starožitná komoda a vitrína, ke kterým mám citový vztah a beru je jako rodinnou památku. Pro některé designéry a architekty vyznávající minimalismus by to mohl být problém, ale Ota často a rád kombinuje staré s novým, takže moje přání bylo zcela v souladu s jeho pojetím interiéru.
Stejně dobře do jeho návrhu zapadlo několik mých dalších nápadů, například kulaté okénko ve dveřích do koupelny, která je v námořnickém stylu, nebo židle podle návrhu Charlese a Ray Eamesových dobře ladící se žlutým jídelním stolem vyrobeným na míru, který tady Ota ve své představě viděl už od začátku. Myslím, že jsme se dobře doplnili.
Přesto se musím zeptat, protože za ty roky zpovídání mnoha majitelů bytů, architektů a designérů vím, jak je vkus individuální: opravdu zde nebylo nic, na co byste měli opačný názor?
Na jedné zásadní věci jsme se neshodli. Ota chtěl dřevěné trámy a okna natřít na bílo, stejně jako jsme to udělali u původní podlahy, která byla příliš tmavá a prostoru to nesvědčilo.
Na mě by tady ale už té bílé bylo moc, tak jsem si prosadil zachování barvy přírodního dřeva. Trámy se jen obrousily a natřely lakem. Někdy se taky stalo, že jsme přišli domů a zjistili, že je tady něco, o čem jsme dopředu nevěděli – třeba svítidla nebo tapeta...
Na tahle překvapení jsme si ale rychle zvykli, vždycky se nám Otovy nápady osvědčily a brzy se nám začaly líbit, i když bychom si je dopředu třeba neuměli představit a možná s nimi ani nesouhlasili.
Bylo nutné měnit také dispozici?
Dispozice zůstala zachována. Chtěl jsem co nejméně stavebních úprav především kvůli finanční náročnosti, ale i kdybychom neměli omezený rozpočet, byly by vlastně zbytečné.
Funkčně je prostor řešený dobře už od doby, kdy rodiče byt na půdě vystavěli. Interiér jen potřeboval prosvětlit a odlehčit. Dřív tady byly barevně natřené zdi a hodně nábytku, takže i tenhle velký byt působil poměrně stísněným dojmem. Byl dokonce tak tmavý, že i přes den jsme tu museli svítit.
Půdní byty jsou oblíbené pro svou atypičnost, ale mají i své nevýhody. Jak řešíte horké letní noci?
Klimatizaci jsme nechtěli, protože nám připadá nepřirozené mít doma chlad uprostřed léta, a celkově ji vnímám jako zdraví nepříliš prospěšnou...
Ale někdy je to horko opravdu nepříjemné, což bylo nutné vyřešit. Zvolili jsme světlé rolety, které nepropouštějí sluneční svit a v létě je máme prakticky pořád zatažené.
Ota Fiřt a Lukáš Heřman |
---|
Designérské studio Merrygorando bylo založeno v roce 2009 Otou Fiřtem a Radovanem Mačákem. Zabývá se návrhy a realizacemi interiérů a tvorbou nábytku a doplňků. Na rekonstrukci Matějova bytu se podílel jejich kolega Lukáš Heřman, který dohlížel na plynulý průběh všech prací. |