Článek
Steven se narodil a vyrostl v Kalifornii. Jako mnoho jiných květinových dětí, které na konci 60. let dospěly a ztratily iluze o tom, že by jednou ve Spojených státech mohlo být lépe a že by se tamní vlády chtěly někdy začít věnovat lásce místo války, rozhodl se v roce 1970, že se vydá do světa. Domů, navštívit rodinu se vrátil až po několika desetiletích.
Kombinace původního karosérie školního autobusu a dřevěných šindelů upoutává každého už na první pohled.
"Mám dojem, že jsem myšlenku na proměnu autobusu nosil v hlavě už dávno, ale do té doby, než jsem se vrátil do Kalifornie, se mi k tomu nenaskytla příležitost,“ říká Steven. Tehdy seděli v kuchyni u stolu, když mu švagr řekl, že hodlá prodat svůj autobus. Steven se do nápadu jeho přestavby doslova zamiloval. Na druhý den autobus koupil za tři tisíce dolarů, ale dalšího půl roku s ním nic nedělal.
Nebylo divu. Právě se vrátil do země, a neměl tedy potřebné nástroje ani místo, kde by se do práce mohl pustit. Celý půlrok proto trávil tím, že hledal místo a také materiál pro uskutečnění svého snu.
"Cesty mě zavedly do Sisters v Oregonu. A tam jsem potkal báječného chlapa jménem Brent McGregor. Nejenomže mi nabídl, abych autobus předělal na jeho pozemku, ale navíc, jako vynikající truhlářský mistr, který vyrábí nádherný nábytek z jalovcového dřeva, mi půjčil i své nářadí a nástroje. Takže jsem konečně mohl začít,“ popisuje Steven.
K práci na proměně autobusu potřeboval Steven nutně místo a nástroje. Truhlář Brent McGregor z Oregonu mu nabídl obojí.
První věcí, kterou udělal, bylo odstranění zadní části střechy. Následně v interiéru zlikvidoval veškeré polstrování a obložení. Tím odhalil kovové U profily, na nichž střecha původně spočívala.
Prodloužil je, v horní části spojil a znovu na ně posadil střechu. Totéž pak udělal v přední části autobusu, kde ale střechu vysunul o něco dopředu před kabinu, aby se nahoru vešla dvoulůžková postel.
Vitráže pocházejí ze second handu.
Mezitím přišla zima, a tak Steven zakryl nově vzniklé otvory v bocích pod zdviženou střechou, k čemuž použil dřevotřískové desky a na ně připevnil šindele. Většinu zimy pak strávil výrobou rámu pro postel, zařizováním koupelny a ložnice nad ní. Stihl také navrhnout kuchyň a zvládl i veškeré instalatérské a elektrikářské práce.
S příchodem jara mu téměř došly peníze, a tak si musel najít zaměstnání. Opět měl štěstí na lidi a začal pracovat v jedné oregonské kavárně. Celé léto pak rozdělil svůj čas mezi autobus, na kterém pracoval vždy přes den, a kavárnu, kde pracoval po večerech.
Zadek autobusu zdobí kruhová vitráž s motivem indiánského lapače snů.
V létě dokončil úpravy exteriéru a mohl se zaměřit na zařizování interiéru. Obklady vyrobil z kmene cedru, který po sobě zanechali dřevorubci v lese a který tam ležel už nějakých 50 let. „Jeden z místních stavbařů mi ho rozřezal, takže jsem měl najednou dostatek dřeva na obložení celého vnitřku autobusu kromě střechy,“ vzpomíná Steven.
Podařilo se mu najít odštěpky jalovce, které využil v prostoru se stolkem a sedačkou. Středovou část kmene cedru, kde původně sídlili termiti, použil jako stůl. Obklady stropu jsou z odštěpků sekvojového dřeva, které našel v rohu jednoho smetiště. Pracovní desku v kuchyni vyrobil z přebytků, které měli na pile.
Většina interiéru je obložena i zařízena dřevem.
Zbývalo doplnit kamna. Jenomže ta, která Steven dostal ještě před zahájením prací na autobusu, byla příliš veliká. Čtyřikrát je vyměňoval – až ta poslední byla konečně ta pravá. „Vitráže jsem našel v jednom second-handu a všechno ostatní pochází z výprodejů skladů,“ vypočítává Steven.
A opět se blížila zima. Steven se přemístil i s autobusem do Selmy, kde pomocí řetězové pily vyřezal židle z kmenů padlých stromů, jež našel v lesích. Když se pak přihlásilo jaro, Steven se vydal na cestu k severozápadnímu pobřeží Pacifiku.
V autobusu nemohla chybět kamna. Tato jsou výsledkem trochu složitějšího hledání, než Steven konečně sehnal ta pravá.
Kamkoli Steven s autobusem zavítal, lidé se zastavovali, fotili si ho a provázeli symboly míru. Nezřídka se stávalo, že se původně plánovaná krátká zastávka na nákup jídla protáhla na několik hodin. Lidé toužili vidět vnitřek autobusu anebo si prostě chtěli se Stevenem jen popovídat a pochválit mu jeho dílo.
Nicméně ne všechno probíhalo tak hladce. Stevena často zastavovala i policie s poukázáním na to, že nemůže s autobusem jen tak volně zastavit někde na pláži nebo u cesty, aby se na pár hodin nebo přes noc prospal.
Přitom do běžných kempů a parkovišť nemohl, protože autobus byl moc velký. Když to zkoušel na parkovištích pro tiráky, vadilo zase to, že v autobuse bydlí, a tedy i nocují lidé. „Vážně jsem si připadal jako černoch v Mississippi,“ posteskl si majitel autobusu.
Pracovní plochy v kuchyni jsou vyrobeny z přebytků, které měli na pile.
Po měsíci toho měl tak akorát dost a zajel s autobusem na výstavu aut. Jak ale Steven tušil, už během pár minut se právě před jeho autobusem vytvořila dlouhá fronta lidí, kteří si chtěli prohlédnout jeho dílo ze všech stran a zevnitř.
Hned druhý člověk, který vkročil do autobusu, jej hned příští den koupil. O týden později byl Steven na cestě do Belize, odkud se už nevrátil.
Okolí sedačky je z jalovcového dřeva.