Pro dřevostavbu se rozhodli na doporučení. Dnes nelitují a myš se k nim dosud neprokousala

Jaroslav: S Petrem jsme se seznámili, když jsme byli poměrně mladí, bylo nám 21 let. Velmi brzo jsme si řekli, že spolu chceme žít, a šli jsme do podnájmu. Bydleli jsme v centru Prahy, bylo to tam hodně rušné. Pak přišla nabídka, že bychom se mohli přestěhovat do bytu v malé obci u Liberce, kde Petr v dětství pobýval, a tak věděl, že je to hezká a klidná lokalita v přírodě. Tak jsme si ho koupili a společně jsme tam bydleli asi 13 let.

Petr: Ale po čase jsme zjistili, že soužití s místními obyvateli není to pravé ořechové.

Jaroslav: Já mám rodinu na Moravě a pořád k nám jezdily návštěvy. Byt jsme měli 2+kk s předzahrádkou a s návštěvami to bylo nekomfortní. Tak jsme si řekli, že bychom mohli jít do něčeho prostornějšího, a oba jsme chtěli něco s větší zahradou. Petr potom začal hledat pozemky a společně jsme je začali objíždět.

Petr: Byly tam trable, které se týkaly fondů, pokud si to dobře pamatuji. Člověk měl svůj byt, ale pořád musel řešit problémy ostatních, protože oni neplatili a my jsme se na ně museli skládat… Bylo to společenství vlastníků jednotek.

Petr: Nejsem z těch, co jsou proti zděnému domu, ani jsem od dřevostavby nečekal, že by měla fungovat jinak než klasický dům.

Jaroslav: Když jsme před sedmi lety stavěli, málokdo se rozhodoval pro dřevostavbu, dneska je to skoro každý.

Petr: V té době byli všichni hodně „konzervy“, co se týká staveb. Všichni řešili, že dřevostavba nevydrží ani 50 let a podobně. Jak dlouho v tom domě bude vlastně člověk žít? Upřímně, na co potřebuji stavět dům, který vydrží 200 let, hlavně, ať si v něm hezky odžijeme ten náš život. Samotný systém se mi líbil a nespatřoval jsem tehdy žádná negativa.

Jaroslav: Ba naopak, až tady nebudeme a někdo to zdědí, bude mít nádhernou příležitost postavit si tady, co bude chtít. Ale po babičkách a prababičkách ty těžké, mokré, vícegenerační domy – těch se zbavit, to je složitější. Takže to, že dřevostavba rychle zmizí, vnímám jako velké plus.

Petr: A mně se na tom navíc líbila i ta rychlost realizace.

Jaroslav: Já se zase přiznám, měl jsem malé obavy – nemám moc rád myši a pořád jsem si říkal, že když je to dřevostavba, ta myš se prokouše dovnitř. Ale pamatuji si, že když jsme byli na prohlídce vzorového domu v Průhonicích, obchodní zástupkyně mi tam tu myšlenku vyvrátila, že se to nestává a stát ani nemůže.

Petr: Ano, přesně jak říkáte. A tohle všechno nám vyvrátili, a tak jsme se rozhodli, že do toho půjdeme.

Jaroslav: Díky tomu vzorovému domu jsem si i uvědomil, že dřevostavba není jen srub nebo viditelné dřevo, jak jsem si to původně představoval. Ale že je to normální dům jako každý jiný a na první pohled to nejde poznat.

Petr: Ano, sedm let. A máme super sousedy.

Jaroslav: Jak je to menší obec, kde je méně lidí na jednom místě, tak je to více komorní a je to super. Paní sousedka nám peče buchty, všichni se známe, někdo něco vypěstuje a dá sousedovi, hlídáme si domy, zaléváme kytky – ideální stav. Tak trošku mi to připomíná Moravu.

Petr: Na pozemky jsem koukal posledních sedm let průběžně, jen tak, kdyby náhodou. A potom jsme našli na internetu tento a jeli jsme se na něj podívat.

Jaroslav: Ani toho tenkrát nebylo nějak hodně na výběr, jako je dnes. Dnes se všechno rozparcelovává, aby se mohlo stavět, tenkrát byly pořád ty stejné pozemky, neobjevovalo se nic moc nového.

Petr: Protože jsme to kupovali před sedmi lety, byly ceny ještě v pohodě, dneska je to úplně neskutečné, i v této lokalitě.

Petr: Jen to, aby byl rovinatý. Přece jen stavět ve svahu je finančně náročnější.

Jaroslav: Určitě měl být v přírodě. A další velmi důležitá věc, aby byl blízko Prahy.

Petr: Dostupnost byla důležitá. Jezdí tady každých dvacet minut autobus, takže je to fajn.

Petr: Byla předepsaná vzdálenost od uliční čáry dva metry, potom taky sklon a tvar střechy – měla být sedlová. Ale vzhledem k tomu, že jsme věděli, jaký chceme dům, tak nebyl problém. Chtěli jsme obdélník se sedlovou střechou.

Petr: Ano. Obíhal jsem všechny úřady, sbíral všechny papíry.

Jaroslav: My jsme totiž nevěděli, do čeho jdeme.

Petr: Když člověk do něčeho zapadne, tak už to pak jde. Takže jsme se vždycky s novým papírem, který jsme dostali na úřadě, hodinu hroutili a pak jsme se nakopli a šli zase dál.

Petr: Vyskytly, ale všechny jsme řešili hned. Byli jsme ještě poslední, kteří museli platit poplatek za vyjmutí pozemku z půdního fondu. Dva měsíce nato ten zákon zrušili.

Petr: Ano. Tam bylo území k zastavění a území zastavěné. Kdybychom byli v zastavěném, tak platíme asi 1000 Kč. Protože ale náš pozemek byl v území k zastavění a byly tam koeficienty ochranných pásem, platili jsme tenkrát asi 90 000 Kč. Na odboru životního prostředí nám říkali, ať počkáme, ale my jsme neměli prostor na čekání.

Jaroslav: Ano, firma nám to nabízela, ale v té době jsme byli mladší, řešili jsme každou korunu.

Petr: Já s administrativou moc problém nemám, tak jsem si na to troufl.

Petr: Na podzim jsme oslovili stavební firmu, ta nám v prosinci udělala projekt, my jsme ho v lednu odnesli na stavební úřad a myslím si, že 5. května jsme začali kopat základovou desku a 30. srpna jsme se sem stěhovali. Byt, ve kterém jsme bydleli, se prodal a z toho jsme financovali dům. My jsme ho vlastně prodali i se sebou, což znamená, že jsme s kupujícím uzavřeli nájemní smlouvu, že tam ještě půl roku budeme bydlet. Takže jsme se vlastně prodali a byli nuceni stavbu hnát co nejrychleji dopředu, abychom mohli bydlet, a povedlo se to.

Jaroslav: Ano a ano. Bylo to kouzelné, protože jsme přišli do haly, kde nás celým procesem provedl hlavní technolog. Obchodní zástupkyně nám řekla, že když budeme podepisovat smlouvu, můžeme ji samozřejmě podepsat v Praze, ale majitel společnosti si velmi rád potřese rukou s tím, s kým staví, že to má taky jako srdcovku a že by byl rád, kdybychom přijeli do Horažďovic. Takže nás provedli halou a bylo to moc milé, potřásli jsme si rukou s panem ředitelem, který společnost založil, kouknul se na náš projekt, zajímal se, co stavíme. Dal nám med od svých vlastních včel, jako základový kámen nám dal kus dřeva, ať neodjíždíme s prázdnou. Milé to bylo.

Petr: I později, kdykoli jsme něco potřebovali vyřešit nebo změnit, nebyl problém zavolat, všechno se vyřešilo. Neměli jsme s nimi sebemenší problém.

Petr: Základovou desku nám dělala jiná firma, na tu jsme si sami netroufli.

Jaroslav: Lidé z firmy nám sami od sebe řekli, a to mi od nich přišlo hodně férové: „My stavíme domy, živíme se výstavbou domů. Jsme schopni obstarat i základovou desku, ale musíte myslet na to, že zprostředkování vás vyjde třeba o 150 000 Kč dráž.“ Proto jsme si řekli, že si to dokážeme „ošéfovat“ vlastní cestou a od nich jsme si objednali jen dům.

Petr: Měli ho v katalogu a my jsme si ho jen upravili.

Petr: Oproti typovému domu jsme nechtěli přesah střechy a dům jsme prodloužili o půl metru. Interiér jsme podle situace ladili prostřednictvím příček.

Jaroslav: Ale dnes bychom to prodloužili o celý ten metr.

Petr: Třeba technická místnost by mohla být ještě o jeden metr větší, což by se sem v pohodě vešlo.

Jaroslav: A šatna mohla být větší. Člověk na to přijde, až když tu žije.

Petr: Neměli, to jsem si tak nějak dělal sám. Ve firmě měli samozřejmě svého stavbyvedoucího, který na všechno za firmu dohlížel a všechno hlídal, ale já jsem si je sem stejně jezdil kontrolovat.

Jaroslav: Já bych řekl, že dokud stavěla jen naše stavební firma, všechno bylo sluncem zalité, nebyl žádný problém a nic se nedělo. Ale když jsme se s nimi rozloučili, tak byl vždycky nějaký problém se subdodavateli.

Jaroslav: Třeba v základové desce máme odvětrávání, protože je tady radon. Zjistili jsme, že pán, který tu dělal kanalizaci, vůbec nenapojil odvětrávací systém radonu. A to jsme přijeli ve chvíli, kdy už to chtěli zalévat betonem.

Petr: A ještě jsme si užili s podlahami. Čekali jsme strašně dlouho, až vyschnou.

Jaroslav: To bylo asi největší drama, ty podlahy. Máme tady teplovodní topení a ve skladbě je betonový potěr, který poměrně dlouho vysychá.

Petr: Firma, která nám dělala podlahy, je nechtěla položit dřív než na úplně suchý povrch, protože by se jinak mohly odlepovat a nemohli by nám na ně dát záruku. Takže jsme dva měsíce bydleli jen na betonu, byly to polní podmínky, ale máme na co vzpomínat.

Petr: Abychom měli podlahy rychle suché, tak jsme doma od půlky srpna topili. Vevnitř bylo asi 37 °C, venku 36 °C a pořád to nechtělo vyschnout. Bylo to strašné. To už jsem taky zapomněl, vy nám vracíte takové vzpomínky…

Petr: Přijel stavbyvedoucí, vyzkoušeli jsme, jestli všechno funguje, a podepsali jsme pár papírů. Za hodinku až dvě bylo hotovo.

Jaroslav: Tým ze stavební firmy byl super i v tom, že se s námi rozloučil a řekl nám, že přijedou za rok a půl na revizní návštěvu. Přijela pak naše obchodní zástupkyně a dala nám ibišek.

Petr: Určitě byla dobrou volbou a nad zděným domem jsme ani neuvažovali.

Jaroslav: Ne. Jednou jedinkrát jsem nad tím uvažoval, a to když bylo na Moravě tornádo.

Petr: Je tady rychle teplo. Když jedeme v zimě na týden pryč a vypneme topení a pak se vrátíme, rychle se to tady vytopí. Samozřejmě, že podlahové topení vytápí déle, ale když se zatopí v kamnech, je tady teplo raz dva. Stačí tři polena a je tu vedro.

Jaroslav: A naopak v létě, když jsou velká vedra a večer se příjemně ochladí, stačí otevřít okna a je tady příjemně. To je velká výhoda.

Petr: Máme elektrokotel a teplovodní podlahové vytápění, k tomu ta krbová kamna. Elektrokotel ohřívá vodu v zásobníku (125 l) i v topení. Zásobník se ohřeje do hodiny. Když čekáme návštěvu, zvednu teplotu na 65 °C, díky čemuž se tu udrží teplo déle. Když jsme tady sami dva, udržujeme to na 58–59 °C a stačí nám to bohatě.

Jaroslav: Doporučili nám ji ve stavební firmě.

Petr: Nechtěli jsme radiátory, protože se nám to v interiéru nelíbí, takže jasná volba podlahovky. A také jsme nechtěli elektrické odporové rohože, protože tam kdykoli může dojít k nějakému přepálení a podobně a ten systém přestane topit, takže ten teplovod mi připadal bytelnější, trvanlivější a, co se týká nákladů, i úspornější.

Petr: Řešilo se, jestli máme zavádět do domu plyn. Dospěli jsme k závěru, že vzhledem k nákladům na přípojky a velikosti tohoto domu se to nevyplatí.

Jaroslav: A musíme dát firmě za pravdu. Samozřejmě kvůli této energetické krizi nám na střeše přibyly ještě fotovoltaické panely.

Petr: Ne, tu jsme nechali nainstalovat před dvěma lety. Původně jsme chtěli i solární panely na ohřev vody, takže máme přivedené trubky i na to. Ale ve finále jsme zjistili, že se to asi úplně nevyplatí.

Jaroslav: Ale musím říct, že firma nám radila hned na začátku, ať si dobře rozmyslíme, jestli budeme do budoucna plánovat tepelné čerpadlo, že by nám na to udělali přípravu v projektu.

Petr: Uvidíme. Nedávno jsme rozšiřovali fotovoltaiku, takže teď jsme ve fázi pokusu, jak to bude se spotřebou, a uvidíme.

Petr: Investice to byla tenkrát nějakých 300–400 000 Kč navíc. V tu dobu jsme to zamítli, protože jsme věděli, že to bude o něco dražší.

Petr: Před fotovoltaikou jsme měli roční spotřebu nějakých 6,5–7 MWh. Během covidu jsme oba pracovali z domu a vyskočilo to na 8 MWh. S tou fotovoltaikou to ještě přesně nevíme, takže jsme zvědaví. Ale myslím si, že tak o jednu třetinu klesne určitě.

Petr: Nemají je ve standardu, ale za příplatek vám je udělají, kde budete chtít. Přistupovali jsme k tomu tak, že jsme žaluzie chtěli hlavně kvůli sluníčku. Jelikož je dům na jihozápad a má velké prosklené plochy, byla to víceméně nutnost. Vnitřní žaluzie se stejně nahřívají a z hlediska tepelného komfortu jsou venkovní daleko lepší.

Jaroslav: Ještě máme pergolu, která je na ovládání a dá se zastínit. To byla věc, kterou jsme hodně řešili.

Jaroslav: Ano, potřebujeme udělat schody do domu, máme v plánu postavit si skleník a vybudovat si opěrnou zídku.

Petr: Zkultivovat svah a dát tomu prostě formu. Inspiroval mě soused jedním indickým příslovím: „Když má hospodář všechno hotové, tak umře.“ Takže je vždycky lepší nechávat si něco nedodělaného.

Petr: Nechat si na celý proces stavby domu dostatek času. Neřešit všechno ve stresu jako my, když jsme potřebovali do tři čtvrtě roku bydlet. Ono to pak asi jde lépe, když je na všechno čas.

Jaroslav: Určitě s tím souhlasím a dodal bych, že je třeba velká trpělivost a nenechat se odradit od věcí, které si člověk v hlavě vysní a chce realizovat. Předpokládám, že každý stavíme dům jednou za svůj život, a tak je třeba nenechat se odradit, třeba ani financemi.

Autor: Kateřina Pospíšilová, www.dřevostavitel.cz