Článek
Ačkoli navrhuje jedinečné projekty, nás zaujal i osobní příběh naší hostitelky. „Moji prarodiče žili v Klatovech a během nástupu komunismu pomáhali lidem emigrovat – a dědečka zatkli. Byl později propuštěn, emigroval do Německa a babička s dcerou (mojí maminkou) se k němu později připojily. Pak se jim naskytla možnost odcestovat do Brazílie. Usadili se v São Paulu. O mnoho let později sem přijel vystupovat český soubor Laterna magika a maminka se seznámila s baleťákem, který se jmenoval Zdeněk Hampl. A to je můj tatínek,“ vysvětluje.
Klient, který ví přesně, co chce, nebo někdo, kdo se nechá architektem vést. S kým se lépe spolupracuje?
Tam je moc proměnných, opravdu. Máme klienty v komerční oblasti, kteří přišli a neměli ani jméno firmy, logo, nechali to na nás. A to je samozřejmě nejlepší, protože víme, že všechno spolu hraje, grafika s architekturou. Názory se ale mění. I u těch, již přišli s jasným zadáním. A to je běžné, na to musíme být připraveni. I nám se stane, že zjistíme v průběhu zakázky, že musíme jít jinou cestou.
Vypadá to, že velkou roli v interiéru hrají emoce…
Ano. Musíme hodně naslouchat, neděláme interiéry pro sebe. Muž a žena, velký rozdíl ve vnímání, což je pochopitelné. Představy projektujeme ze svých emocí, prožitků, vzpomínek. Ne z toho, co vidíme. A dokonce si to ani neuvědomujeme. Všímám si, že třeba jeden z partnerů touží po velkém jídelním stole, druhý to vnímá jako zabírání místa na úkor obývacího pokoje. Povídáme si a já zjistím, že velký stůl v kuchyni zažil jeden z nich v dětství u babičky a vážou se k němu krásné chvíle. To, co máme v paměti a co jsme zažili, si zkrátka přejeme.
K lodím mám blízký vztah. Vyrůstala jsem na lodi, s babičkou a dědou jsme v Brazílii plavbou trávili hodně času
Na jedné straně emoce a jako protiváha moderní technologie. Jak je vnímáte?
Technologie jdou samozřejmě strašně dopředu – a my se snažíme, aby šly tím správným směrem. Myslím, že my architekti jsme nějakou dobu v minulosti přemýšleli o architektuře, jako by to byla nějaká skulptura. Užasli jsme nad technickými možnostmi, vymýšleli konstrukce bez pilířů, dělali technologicky komplikované projekty, hráli si jak s legem. Ale trošku jsme se v tom ztratili. Nemysleli jsme na to, jak dlouho stavba vydrží, jak bude energeticky náročná, jak bude fungovat pro lidi.
Dám příklad: prosklené stěny v domě jsou krásné, nabízejí výhledy, ale je třeba zároveň myslet na tepelný komfort, kolik klimatizačních jednotek navíc musíme pořídit. Je důležité se nad tím zamýšlet, najít správnou rovnováhu mezi funkčností a krásou. Aby si člověk mohl říct: ano, odvedl jsem dobrou práci.
Jak se dostane žena k návrhům lodí?
K lodím mám blízký vztah. Vyrůstala jsem na lodi, s babičkou a dědou jsme v Brazílii plavbou trávili hodně času. Celá spolupráce ale začala na malé zakázce. Pražská paroplavba mě před dvaceti lety oslovila ohledně rekonstrukce koupelen na jednom parníku. Dala jsem si záležet, sehnala dokonce kachličky, které byly kopií těch z Titaniku, což jsem ale kapitánovi tehdy nemohla říct (smích). Mají totiž svoje pověry.
Přesto jsem perfektně vystihla styl, sehnala zlaté kliky, nechala z mědi ručně zhotovit topení, truhlář vyrobil krásné dveře na míru a já sama jsem s malířskou výbavou udělala patinovanou výmalbu, aby působila staře. Se zakázkou byli spokojeni a nastartovala se dlouholetá spolupráce. Později jsme začali vymýšlet elektrické lodě.
Brazílie mě samozřejmě hodně ovlivnila, líbí se mi, že nevíte, kde dům končí. Kde jste venku a kde vevnitř, když se vše prolíná. Snažím se to dostat do projektů i do svého domu
Bella Bohemia, designová elektrická loď, brázdí Vltavu. Jaké bylo zadání, koncept?
Základní myšlenka byla mít co největší výhled, byl to koncept otevřené lodi. Zároveň se s tím pojil požadavek na úsporu energie a možnost uspořádat přednášky, setkání. Takže jsme se rozhodli pro mobilní nábytek, který lze snadno přestavit. Jádro tvoří bar, toalety a technologie, aby byl co největší prostor okolo. Mysleli jsme i na konstrukci, která nezabere místo, ale je zároveň zpevněná. Nechtěli jsme tolik upozorňovat na interiér, ale poskytnout volný prostor s výhledem na úžasnou Prahu.
Brazílie miluje barvy. Jak vnímáte současný minimalismus?
Ano, v Brazílii se nebojí barev ani v oblečení, ani v interiérech. Přiznám se ale, že stále více tíhnu k barvám, jež jsou jednoduché, přírodní. Terakota, zelená, béžová. Odstíny, z nichž cítím klid, zemitost. Můžete mít designovou červenou židli, proč ne. Ale barva ratanu vám udělá domov.
Brazílie mě samozřejmě hodně ovlivnila, líbí se mi, že nevíte, kde dům končí. Kde jste venku a kde vevnitř, když se vše prolíná. Snažím se to dostat do projektů i do svého domu. Máme rozlehlou zimní zahradu, v níž je spousta rostlin a ve které se cítíte jako na zahradě. A v zimě, když se rozsvítí, je tam zeleň a máte pocit sluníčka, i když je venku tma.
Také preferuji přírodní materiály, mám ráda kámen. Použili jsme ho v naší koupelně místo běžných keramických obkladů. Ty vás přestanou bavit, vyjdou vždy z módy. Ale kámen je věčný, nikdy neomrzí, vnímáte ho i na dotek. Stejně tak dřevo. Interiér sám o sobě natolik zútulní, že nemusíte používat dekorace.
Řekněte mi jednu věc, která je podle vás v interiéru nejdůležitější…
Světlo, za mě určitě světlo. V interiéru udělá strašně moc. Ovlivňuje, jak se budeme v prostoru cítit. Proto si dopřejme více zdrojů. Teplejší barvu na atmosféru, studenou třeba nad pracovní linkou v kuchyni. Zkrátka mnoho světel, přímých, nepřímých. Umí prostor modelovat, opticky ho zvětšit, zmenšit. Samozřejmě že důležitá je i podlaha, příjemná sedačka. Ale jestli mám říct jen jednu věc, tak je to světlo.
Designérka Lara Bohincová navrhla sedací nábytek inspirovaný ženským tělem
