Článek
Stavba je v zásadě dvojvilou, se dvěma různě velkými bytovými jednotkami, jen volně propojenými. Jedna část se čtvercovým půdorysem je přísně sevřená do bloku, druhá velkoryse rozevřená.
Dlouhým úzkým tunelem se vejde do suterénní haly se šatnou, odtud nejkratší cestou na schodiště v přibližně trojúhelníkové hale. Schodiště se točí vysoko, zdánlivě výš než dům, ale to jen proto, že i ze střechy je okouzlující výhled, k němuž stojí za to vystoupat.
Vstupní část stavby má přívětivý vzhled.
Po schodech se dá vyjít i na úroveň zahrady a projít úzkou pěšinkou ke vstupním dveřím. Za nimi se nachází rozlehlá hala, která postupně vede do vnitřních prostor. Hlavně do obrovského obývacího pokoje s dlouhými úzkými okny a prosklenými pásy.
V interiéru zaujme i neobvyklé pronikání světla. Světlo totiž vstupuje i skleněnou dveřní stěnou ze schodiště.
Pohled schodištěm směrem vzhůru si nezadá s nejkrásnějšími funkcionalistickými interiéry.
Po schodišti se dá projít do pracovny, která se nachází za neobvykle prohnutou a světelnými kruhovými otvory členěnou stěnou. Nebo do srdce domu, do velké kuchyně. A také do druhého bytu.
V patře jsou pak velké ložnice i prostorná koupelna. Ta je podobně jako pracovna vybavena nezvyklým vstupem denního světla. Navazuje na ni sauna a schody k bazénu. Ten je tu nezvykle umístěn v prvním patře, bez přímého propojení se zahradou, zato s množstvím světla přiváděného shora a od východu.
Fasáda stavby umožňuje větší prosvětlení interiéru.
Nejvíc otevřenou stěnu má vila na sever, protože tam směřuje do zahrady a tam se také nabízejí nejatraktivnější pohledy na město. Nejuzavřenější na západ, protože tím směrem je nejbližší soused.
Z delších stran stavba působí jako dávný koráb či skupina lodí, které se tu na chvíli zastavily. Stěny domu, které jsou rovné, jsou obloženy teple žlutavou opukou. Od sousední zahrady je totiž pozemek oddělen právě starou opukovou zdí, proto byl požadavek stavebníků, aby se dům této stěně co nejvíce přiblížil.
Kombinace plechu a kamene je nečekaně příjemná a živá. Vila má svůj vlastní osobitý charakter, svůj vlastní výraz, který je v české architektonické krajině hodně netypický.
