Podlahové topení je stále oblíbenější, má ale i svá úskalí

Jednou z charakteristických vlastností podlahového topení je, že teplota nášlapné vrstvy nesmí přesáhnout 29 °C v obytných místnostech (33 °C v koupelnách).

Vyšší teploty jsou nepřípustné z důvodu negativního vlivu na lidských organismus, který je ve styku s podlahou. Z toho plyne jedna z mála nevýhod „podlahovek“ a tou je fakt, že nízká teplota vytopí zcela vychladlý prostor pomaleji a nelze rychle dosáhnout většího teplotního rozdílu v místnosti.

S dlouhou setrvačností nástupu tepla je třeba počítat již při rozhodování, jestli si podlahové topení vůbec pořídit. Vhodné proto není do starších domů s velkými tepelnými úniky (třídy energetické náročnosti D a horší) nebo historicky chráněných budov, u kterých je komplexní zateplení problematické.

Podlahové topení zrovna tak není nejvhodnější do špatně zateplených rekreačních budov, kde se počítá jen s krátkodobým pobytem a kde je navíc potřeba po příjezdu vytopit interiér co nejrychleji.

„V nezateplených domech se budou místnosti vytápět pomalu. V mrazech podlahové topení nemusí místnosti vytopit vůbec, protože maximální teplota podlahy 29 °C neumožní prostor zahřát: tepelné úniky budou větší než teplo dodané. Oproti tomu běžné radiátory mají teplotu otopné vody 60-80 °C, což k vytopení takových prostorů stačí. Často si lidé neuvědomí, že teplota podlahy kvůli styku s chodidly nemůže mít tak vysokou teplotu jako klasické radiátory. Je proto důležité, aby podlahové topení bylo umístěno v dobře tepelně izolované stavbě,“ vysvětluje Marcela Kubů, architektka a ředitelka Asociace výrobců minerální izolace (AVMI).

V nezatepleném nebo špatně zatepleném domě by funkčnost podlahového topení byla velmi omezena, a navíc by se náklady na otop výrazně prodražily.

„Teplota podlahového topení by nemusela stačit, což by celou soustavu nadměrně zatěžovalo, běželo by v mrazivém počasí neustále. Navíc by podlahové topení zbytečně vyhřívalo nevyužívané konstrukce, tedy například základy domu nebo sklepní místnosti. Podkladové izolační vrstvy podlahového topení by tepelným mostům a následným únikům nezabránily,“ vysvětluje Marcela Kubů.

Naopak, dobře se uplatní podlahové topení v novostavbách a v rekonstruovaných budovách, kde došlo k zateplení obvodového pláště.

„Podlahové vytápění (ačkoliv ho velice nerad kategorizuji obecně, jelikož je mnoho různých typů) bych určitě doporučil do všech místností, ve kterých je dbáno na vysoký užitný komfort uživatele. Naopak nehodí se, respektive je zbytečné v místnostech, kde se chodí v botách, nebo například v malých místnostech, které mají větší poměr zastavěné plochy a jako finální vrstvu chtějí hrubý koberec. To je třeba malá ložnice, kde více než 60–70 % plochy tvoří postel a nějaká skříň,” radí Adam Klega, ředitel společnosti Heatflow, která na náš trh dodává celoplošná podlahová topení.

„Pokud je otázka směrovaná výhradně k rodinným domům, asi nenajdeme mnoho dalších prostor, kde bych podlahové vytápění přímo nedoporučil. Je však třeba uvažovat tak, že jakákoli dnešní novostavba musí být v nízkoenergetickém nebo pasivním standardu, a je tedy prostorem s velice specifickými nároky na potřebu distribuce tepla. Teplo musí být předáváno přesně, tj. v co největší možné ploše a nízkoteplotně,” upozorňuje Adam Klega.

Jeho slova potvrzuje i Daniel Šmíd ze společnosti Cemex, která speciálně pro použití v kombinaci s podlahovým topením vyvinula potěr Anhylevel Termio. Ten vychází vstříc právě potřebě rychlé distribuce tepla, a tedy i rychlého prohřátí interiéru, ovšem stejně tak i rychlejšího chladnutí podlahy v momentě, kdy již topit nepotřebujeme (například přesune-li se slunce po obloze tak, že ozařuje, a tedy i prohřívá vnitřek domu).

„Při použití standardního potěru by podlaha chladla třeba ještě dvě nebo tři hodiny a vy byste pak museli nahromaděné teplo v místnosti zbytečně větrat oknem ven. Při použití potěru s vysokou vodivostí tepla se podlaha a přes ni i interiér prohřeje do dvaceti až třiceti minut, stejně tak rychle ale přestane i sálat, když už vytápění není třeba,” vysvětluje Daniel Šmíd.

Materiál s vysokou vodivostí tepla se vyplatí nejenom ekonomicky kvůli úspoře množství energie, jež se tak na vytápění domu či bytu spotřebuje. Zároveň je zajímavý i z hlediska vysoké pevnosti a zvukově izolačních vlastností.

Díky pevnosti jej stačí aplikovat v tloušťce 2,5 cm (2 cm nad trubky), takže pak podlaha s topením a tímto potěrem méně zatěžuje konstrukci stavby. Zároveň nabízí i větší komfort pro prostory pod podlahou, neboť tlumí zvuky kroků.

Důležitou roli v rychlosti prohřívání interiéru prostřednictvím podlahového topení hraje samozřejmě i krytina. Tradičně se za nejvhodnější považuje například vinyl, PVC a – dlažba.

„Keramická podlaha s vytápěním se hodí do každé místnosti, není s ní žádný problém. Dobře vede teplo, je antistatická, nic na ní nepřilne a je také velmi hygienická, protože se dobře udržuje. Keramická dlažba spolu s podlahovým topením zvyšuje komfort bydlení,” doporučuje Eduard Justa, konzultant značky Jika pro obklady a dlažbu.

Jistým technickým zádrhelem se může stát instalace podlahového topení a celoskleněných příček či dveří, pokud stavebník zapomene jednotlivé kroky správně načasovat.

Základem je při kotvení celoskleněných příček a dveří postupovat tak, abyste pod nimi zamýšlené podlahové topení mohli bez problémů vést.

„Skleněné desky vytvářející celoskleněné příčky se v podlaze usazují do kotvicích lišt ve tvaru „U“. Minimální hloubka jejich usazení jsou tři centimetry, což je tzv. mělká montážní hloubka zvolená tak, aby nedošlo při standardním stavu stavby k porušení podlahového topení. Pokud se zmíněné tři centimetry nedodrží, hrozí nebezpečí provrtání vedení podlahového topení. Kotvicí lišty pro sklo se do podlahy kotví za pomoci šroubů s hmoždinkou, vrtaných v roztečích třicet centimetrů,“ říká Petr Paksi, obchodní ředitel společnosti J.A.P., která se zabývá výrobou skleněných prvků do interiéru i exteriéru.

Pozor ale v případě využití celoskleněných dveří s podlahovým samozavíračem. „V místě kotvení dveřního samozavírače pro otočné celoskleněné dveře v podlaze nesmí být vedeno podlahové topení, jelikož by mohlo dojít k poškození topného systému,“ vysvětluje Petr Paksi a radí: „Už ve fázi vylévání hrubé podlahy je dobré si pro dveřní samozavírač předpřipravit otvor o hloubce přibližně dvacet centimetrů. Skvěle na to poslouží například polystyrenová kostka o rozměrech samozavírače, která zde zůstává i při aplikaci hadů podlahového topení, vylévání čisté podlahy a v podstatě může zůstat až do okamžiku instalace celoskleněných dveří se samozavíračem. Polystyren se jednoduše z podlahy vyřízne a instaluje se samozavírač. Při instalaci podlahového topení se toto místo jednoduše objede a při vlastní montáži skla už nemůže nastat žádný problém.”

Za běžných podmínek by naopak nemělo být problémem vedení podlahového topení pod SDK příčkou.