Podívali jsme se do chátrající budovy plzeňských lázní a víme, jak bude nově vypadat

Bývaly tam lázně a plovárna, s párou, masážemi, kadeřnictvím i holičstvím. Když se budova ve 30. letech minulého století stavěla, patřila k tomu nejmodernějšímu, co tehdejší české lázeňství nabízelo.

Městské lázně znal každý Plzeňák a kdekdo se v tamním bazénu učil plavat. Hygienické podmínky ale postupně přestaly vyhovovat, provoz byl v 90. letech ukončen a objekt začal chátrat. Noví majitelé zde plánovali vybudovat hotel i byty, nic z toho se ale nestalo realitou.

„Stavba je dnes ve velmi špatném stavu. V průběhu doby tam střechou nateklo a pod útoky vandalů všechno zdegradovalo,“ hodnotí její stav architektka Eva Heyworth, která byla krajem pověřená vypracováním architektonické studie.

„A ještě před tím ji podle nás zdegradovala přestavba po zásazích spojeneckých bomb. Poválečná výstavba neměla dostatečně kvalitní materiály. V těch částech, které se předělávaly, je to, eufemisticky řečeno, ve stavebně podezřelém stavu,“ myslí si.

„V pořádku je statika jako taková, obvodová zdiva a stropní konstrukce. Zatéká tam, jsou špatné podlahy a omítky. Dům sice vypadá hrozně, ale je celkem v pořádku,“ dodává Miroslav Mach, technický ředitel Kulturního centra Plzeňského kraje (KCPK), jež budovu spravuje.

A bere nás dovnitř na prohlídku. Procházíme jeden opuštěný, zanedbaný a vybydlený prostor za druhým. Zdi jsou oprýskané a počmárané graffiti, světla rozbitá, dveře vyvrácené, původní lázeňské nápisy už téměř nečitelné. Přízemí je plné kaluží po nedávných vydatných deštích střídajících vedra.

A musíme také dávat pozor, kam šlapeme. Objekt si pronajali paintballisté a proháněli se tu se zbraněmi nabitými kuličkami s barvou. Ty dodnes pokrývají v tlustých vrstvách zem a barevné cákance i některé stěny.

Horní patra jsou zase plná odpadků, jenž po sobě zanechali bezdomovci, kteří tu nocovávali. Jen stěží si v neutěšeném vnitřním prostoru dokážeme představit někdejší slávu tohoto zařízení.

To dnes patří Plzeňskému kraji, které s ním má smělé plány – chce z něj mít multikulturní centrum. Na místě začne být rušno už letos – do konce roku má jít k zemi budova v zadním traktu, kterou plánoval zbořit již předchozí majitel. Na uvolněném místě vyrostou nové přístavby doplňující původní stavbu ve tvaru L.

Hlavním uživatelem zrekonstruovaného objektu bude Západočeská galerie, jež sem přesídlí. Galerijní prostory zaberou čtyři patra, každé s rozlohou více než 500 m2, pod nimi budou restaurátorské dílny a depozitáře. Další prostory včetně tělocvičen poslouží zájmovým kroužkům a spolkům či Paměti národa.

„Třetí část, objekt s bývalým bazénem, bude společenský sál,“ doplňuje Heyworth, která na studii pracovala s užším týmem zhruba pěti projektantů. Sál s kapacitou 550 lidí se využije třeba na koncerty, přednášky, plesy či módní přehlídky. Všem uživatelům a návštěvníkům pak bude přístupná kavárna a bar.

„Hlavní věcí je, že oddělujeme původní stavbu od přístaveb atriem, které je čtyři metry široké a v patnácti metrech je zastřešené skleněnou střechou a dá se také využít pro výstavy,“ zdůrazňuje architektka.

Budova je památkově chráněná, architekti tak změny konzultovali s památkáři. Fasáda má odkazovat na původní podobu, přesto se zmodernizuje.

„Změny čelní části budovy spočívají hlavně v tom, že už nebude jeden vstup jako doteď, ale tři. Ozřejmujeme tak všechny tři kulturně společenské funkce stavby. Vstupy jsou zdůrazněné balkony a sloupy, které jsou reminiscencí na osm sloupů, které na fasádě byly, i když teď budou nižší,“ ukazuje nám Heyworth na vizualizacích. Sloupy měly podle původního architekta Bendelmayera symbolizovat antický ráz budovy.

„Abychom zdůraznili dřívější gradaci budovy, vracíme sem původní střechu a tympanon, ale v moderních materiálech – z válcovaných profilů, prosklený luxfery. Další velká změna je ve velikosti oken,“ doplňuje.

Okna do ulic stejně jako ta do dvorní části měla vysoko parapety, protože byla většinou nad převlékacími kabinkami a prostory s vanami a sprchami. Pro společenské účely je podle architektů nutné parapety snížit, aby byly prostory příjemnější a lidé měli výhled ven.

Novou podobu získá i vstupní vestibul do budoucí galerie s prodejnou vstupenek a místem pro občerstvení. Dnes spíše nenápadný prostor s malým bočním schodištěm má působit mnohem více vznešeněji a vzdušněji.

„Do vstupní haly galerie vnášíme některé původní prvky, které už se nedochovaly po přestavbě, jako je třeba žebírkový strop či forma obložených sloupů a zábradlí. Prostor bude obložený převážně několika druhy mramoru,“ přibližuje Heyworth.

A jak se změní hala s bazénem, ve kterém jsou v současnosti místo vody mastné kaluže z paintballových kuliček?

„Bazéniště se zakryje, dostane novou podlahu s vídeňskými parketami, stěny budou převážně obloženy bílým mramorem,“ popisuje s tím, že i zde se budou upravovat okna, část stropu bude skleněná s umělým osvětlením a nutné budou i akustické úpravy.

Se stavbou samotnou by se podle Macha z KCPK mělo začít v roce 2025. „A pak je odhad, že by měla trvat 2,5 až 3 roky,“ počítá technický ředitel. Náklady se mají vyšplhat na 1,5 až 2 miliardy korun. „Tři sta až pět set milionů by se mohlo sehnat z evropských dotací,“ věří Mach.

„Velký důraz bude kladený na energetické úspory a zateplení. Z čelní strany nám památkáři nedovolí zateplovací fasády, tam se to tedy bude řešit jinak,“ doplnil s tím, že tu budou také zelené fasády, tepelná čerpadla či v menší míře fotovoltaika.

Pro zadání rekonstrukce chce kraj a KCPK zvolit metodu Design & Build (Navrhni a postav), při které si objednatel zadá jen účel a rozsah a zhotovitel je zodpovědný i za projekt. Objevily se však hlasy, které vybranou metodu kritizují s tím, že se aplikuje spíše u jiných typů staveb, například dopravních, a pro tento projekt se nehodí.

„Na západě, třeba v Německu, je to běžná metoda a systém, který funguje,“ nevidí v tom problém Mach.

Několika desítkám architektů z Plzeňska se také nelíbí, že studii adaptace a rekonstrukce jedné z největších staveb v regionu svěřil kraj napřímo architektce Heyworth a v otevřeném dopise žádají o vypsání architektonické soutěže.

Kraj ji však považuje za renomovanou architektku a s její studií jsou podle Macha spokojení „na první dobrou“. Firma, jež studii měla podle smlouvy původně dodělávat, podle něj odřekla a oni tak vytvořili nový architektonický a projekční tým. Sama Heyworth situaci odmítla komentovat.

„Zvolili jsme cestu zcela legální, zároveň ekonomickou a hospodárnou. To, že soutěž není, neznamená, že jsme něco obešli. Žádná zákonná povinnost neukládá samosprávám, že se musí veřejná budova soutěžit architektonickou soutěží,“ obhajuje postup Mach.