Po padesátce si nechali na jižní Moravě postavit vysněný srub

Petr: Oba s manželkou pocházíme z okolí a bydleli jsme ve stejném městě v bytě na náměstí. Na tomto pozemku jsme měli původně výrobní firmu a zadní část sloužila k rekreaci. Udělali jsme si tu i zahrádku a začali jsme tady trávit celé dny i večery.

Časem jsme si tu udělali malý letní byt, který byl ale bez kuchyně. Takže jsme se v dubnu odstěhovali sem a v listopadu zase zpátky do bytu. Pak jsme si ale se ženou řekli, že tak přece nebudeme žít a že si něco postavíme přímo tady. Ale jestli jsme něco měli stavět, tak jedině srub.

Ludmila: Srub byl manželův sen.

Petr: Už od dětství, kdy jsem četl dobrodružné knihy o zálesácích, jsem o tom snil. Začali jsme pak postupně hledat, co vlastně konkrétně chceme.

Ludmila: Celý dům jsem navrhla sama. Stanovili jsme si priority. Jednou večer jsem si to nějak dávala dohromady, ráno jsem se vzbudila a namalovala si to na čtverečkovaný papír.

Pak jsme zavolali paní projektantce, se kterou jsme už dříve spolupracovali na jiných našich stavebních projektech. Vzala můj návrh a rozkreslila nám ho podrobněji.

Ludmila: Pak jsme se o návrhu pobavili a upravovali rozměry. U vany a pece nám poradila přidat metry navíc a tak dále. Od některých věcí jsme pak také upustili.

Petr: Původní verze domu měla 10 × 10 m, nakonec má 16 × 17 m plus zimní zahrada. Ale jsme s tím moc spokojení, všude je prostoru tak akorát. Odborný projektant, kterého nám pak doporučila firma, dodělal projekt do finální podoby a bylo to.

Ludmila: Bylo pro mě důležité, aby měla tradici a aby byla na trhu co nejdelší dobu. Nejsme vyloženě patrioti, ale chtěli jsme českého dodavatele i materiál z českých lesů.

Nakonec jsme se rozhodli pro firmu z Beskyd, což je hezké, protože manželovi rodiče jsou ze Zlínska a moji jsou z Valašska a ze Slovácka. Bylo to takové propojené a moc se nám i líbila jejich práce.

Ludmila: Ano, jeli jsme se podívat na referenční stavbu na Čeladnou. Tam jsme se ještě víc utvrdili v tom, že nechceme dům na patro. Už nám bylo padesát a mysleli jsme na to, že chceme bezbariérový dům bez schodů. Firma nám řekla, že to vůbec není problém, že cokoliv si navrhneme, to nám postaví. Takže to bylo jasné.

Petr: Docela dlouho jsme čekali na změnu územního plánu a stavební povolení. Byly tam jisté komplikace. Už si přesně nepamatuju, jak dlouho to trvalo, jsem zvyklý řešit věci za pochodu. Podle mě se začalo stavět do dvou let od chvíle, kdy jsme se rozhodli.

Petr: Nebylo tu nic, všechny sítě jsme museli udělat sami. Máme tlakovou kanalizaci a vodovodní přípojku, která je jen jako rezervní, jinak využíváme vodu z vlastního vrtu. Ve sklepě máme úpravnu vody, protože sama o sobě je hodně tvrdá.

Jinak jedeme jen na elektřinu, plyn jsme ani nezapojovali. Říkali jsme si, že si časem pořídíme fotovoltaickou elektrárnu, abychom měli i vlastní zdroj energie. Ale zatím je to pořád komplikované s uchováváním energie. Chtěli bychom být zkrátka trošku soběstačnější i energeticky.

Ludmila: Už jsme téměř soběstační, co se týče potravin. Máme velkou zahradu, kde pěstujeme všechno možné, a chováme vlastní zvířata – ovce, slepice, krůty.

Ludmila: Na podzim se dělaly přípravy na pozemku (základy, sklep, přípojky) a začátkem března se začalo stavět ze dřeva. Firma nejdříve celý dům vyrobí a poprvé postaví ve své výrobě, potom se jednotlivé kulatiny označí, dům se zase rozloží, převeze na místo a na pozemku se znovu sestaví už do finální podoby.

Náš celý dům stál asi za 10 dnů, pak se ještě dělala střecha. Bylo to rychlé, úplně jsem koukala, jsou to odborníci.

Celkově se stavělo asi rok i se všemi dodělávkami. Řekli jsme si, že na Vánoce chceme bydlet. I když to bylo za pět minut dvanáct, stihlo se to. Nastěhovali jsme se a ještě jsme tady neměli nic, ani stůl, jen postel v ložnici a kuchyň, abychom měli kde vařit. Ale nic jiného jsme nepotřebovali, dům byl největší dárek.

Petr: Chtěli jsme od začátku stavět na klíč, to však námi vybraná firma nenabízí. Nicméně nám doporučili stavební firmu, která se stala generálním dodavatelem stavby. My jsme toho za život už postavili dost, takže vím, jak to chodí. Jeden vám udělá základy, druhý něco jiného, pak přijde vodař, elektrikář a pořád posloucháte: „Potřebujeme, aby bylo hotové tohle, jinak nemůžeme pokračovat...“ nebo „Tohle ti před námi pokazili, musí se to předělat“. Tomuto už jsme se chtěli vyhnout. A i když jsme to zadali generálnímu dodavateli, stejně jsme museli řešit mnoho problémů.

Ludmila: Naše paní projektantka je puntičkářka a stavbu dozorovala s námi. Ona vše naměřila, spočítala, rozkreslila, ale řemeslníci to často moc nechápali.

Třeba dlažba – procházejí tady spárové linky celým domem a navazují na sebe. Pokladači to podle toho ale neudělali, takže se to předělávalo, protože jsme na tom trvali. Asi jsou to normální spory na stavbě mezi architektem a řemeslníkem, ale trošku nás to potrápilo.

Ludmila: Jenom sklep, který řešil generální dodavatel stavby. Je tam špatný sklon a špatné odtéká voda. Čekáme teď, že se tam dodělá odtokový „rantlíček“, a musí se to dořešit.

Petr: Všechny rozvody se vedou podlahou nebo stropem. Světla, vypínače a podobně jsou vyvedené ze země a provrtané přes dřevo do stěny. Ovšem musí být předem řečeno, co kde bude. Firmu hlavně zajímalo to, kde konkrétně budou vypínače a zásuvky. Všechno jsme měli nachystané od paní projektantky, jediné, co nás nenapadlo, byly venkovní zásuvky. Na terase máme jen jednu, vzadu žádnou. To bychom si příště pohlídali.

Petr: V interiéru jsme nechtěli všude kulatiny, protože máme hodně obrazů. Proto jsme se firmy ptali, jestli by to šlo – že bychom vlastně zevnitř potřebovali roubenku a zvenku srub. Řekli nám, že by to určitě šlo, jen že se samozřejmě cena trošku navýší.

A také nás upozornili, že to nebude úplně přesná rovina, že každý trám je jiný. Ale ani jedno nám nevadilo. Takže tak kuláče připravili už ve výrobě.

Ludmila: Nakonec to vypadá hodně dobře, dokonce se nás někteří ptali, jestli jsme to viděli někde v cizině nebo kde jsme se inspirovali. Ale je to vlastně náš originální nápad.

Petr: Chtěli jsme co největší přesahy střechy (160 cm), abychom kolem domu mohli chodit suchou nohou, i když prší. A je to i konstrukční ochrana pro srubové stěny.

Ludmila: Vzniklé kryté terasy kolem domu jsou moc fajn, to bych doporučila všem. Neprší na okna, venku jdete suchou nohou a krásně to stíní. Navíc si můžete sednout kdekoli kolem domu. Tím, že máme terasu a ochozy kolem dokola, všude jsou nějaké židle nebo křesílka k posezení, odpočinku a rozjímání.

Petr: Topíme elektřinou, máme elektrokotel a teplovodní podlahové topení. V zimě si přitápíme kachlovými kamny.

Ludmila: V zimě je tu krásně teplo, třeba až 24 °C, což mám ráda. V létě je uvnitř naopak příjemně chladno. Když venku bývá přes 30 °C a všude zavřeme, tak se tu drží krásných 23 °C. Přehřívání tady nehrozí, ale musíme mít disciplínu a neotevírat všechna okna.

Petr: Podlahové vytápění má trošku zpoždění. Než zareaguje, že je v noci –10 °C, tak to trvá. Takže si to raději regulujeme sami ručně na termostatu.

Petr: Náš srub je z jedle z Beskyd, která má tu výhodu, že nesmolí. Tloušťku stěny máme střední, cca 40 cm. Na náš dům bylo potřeba asi 5 kamionů kulatiny z lesa.

Petr: Střešní krytina je betonová. Doporučili nám ji, protože je těžká a hezky zatíží dům. Původně jsme chtěli břidlici, ale ta byla zbytečně drahá.

Ludmila: Dřevo v interiéru celkově zatemňuje, takže jsme asi měli naplánovat větší okno v kuchyni. Svítíme tam kolikrát i přes den. Nedovedu si představit, jak je to ve srubech, kde mají malá okna.

Ludmila: Hlavně dřevo, kámen, vodu a kov. Také jsem dbala na orientaci vůči světovým stranám. Snažili jsme se, aby byla ložnice na jihovýchod. Kuchyň a spížku jsme chtěli na sever, na tzv. zimní stranu.

Petr: Byli zvědaví. Přes bránu je trochu vidět, takže nakukovali.

Ludmila: I naši kamarádi byli moc zvědaví a všem se to líbilo. Žádné špatné ohlasy jsme neslyšeli. Nikdo nám neřekl, že to sem nepatří. Spíš se divili, protože si to představovali jinak.

Petr: Trámy hlavně ze začátku praskaly, slyšeli jsme občas nějaké rány. Ale nejvíce to šlo vidět na oknech a dveřích, musely se oddělávat lišty, aby se to poupravilo. Třeba dveře najednou nešly otevřít, jak si to sedalo. Ale s tím vším se prvních pár let počítá a firma vždy vše vyřešila nebo jsem si to pak řešil i sám.

Nad okny a dveřmi jsou nechané dostatečné dilatační mezery vyplněné izolací, které jsou zalištované. Jednou za čas je potřeba lišty seříznout.

Petr: Myslím, že je to zatím seříznuté třikrát po dvou centimetrech. Firma nám říkala, že by jedno patro mělo klesnout zhruba o 15 cm (cca 5 cm na 1 výškový metr srubové stěny, tedy sedání o 5–6 %). Proto se na začátku udělaly otvory asi o dvacet centimetrů větší, aby tam byl prostor. Proces sedání trvá přibližně prvních pět let. Srub je zkrátka živá stavba a pracuje.

Petr: Ano, půdu jsme chtěli. Krov je zvýšený, protože jsem chtěl, aby se tam dalo pohodlně chodit. Přístup na půdu je po schůdcích z terasy.

Ludmila: Je dobré, že jsme na půdě nezapomněli na elektřinu. Paní, se kterou jsme projekt řešili, se nás dokonce ptala i na to, kde budeme mít na Vánoce stromeček, takže máme v podlaze pro stromeček zásuvky. Za takové detaily, které za nás domyslela, jsme moc vděční.

Ludmila: Když se baví někdo venku, tak to neslyšíte. Ale uvnitř přes dveře (protože nikde nemáme prahy), by hlasité mluvení z obýváku bylo v ložnici slyšet.

Ludmila: Důvěřovali jsme firmě a hodně věcí konzultovali s naší projektantkou.

Petr: Řekli nám, ať počítáme s tím, že budeme mít v domě i více hmyzu – broukům a pavoukům se ve skulinách mezi kulatinami líbí. Nepřekvapilo nás to, protože jsme z dědiny, takže s tím nemáme problém. Spoje jsme pak vyplnili konopnou izolací, aby se tomu trochu zamezilo.

Ludmila: Chtěli jsme co nejméně umělých materiálů. Proto i nátěry jsme dělali jen olejem, aby to bylo co nejvíce přírodní.

Ludmila: Zatím jsme to nedělali. Říkali, že možná za 10 let by to chtělo znovu natřít. Náš dům je dobře konstrukčně chráněný střechou, nepůsobí na něj tolik slunce a déšť. Zatím jsme jen stěny umývali, ale to bylo hlavně kvůli stavbě. A příští rok to uděláme zase, protože dřevo začíná být zaprášené. Umýváme kulatinu jenom vapkou.

Petr: Ten klid a pohoda. Je to tím prostředím okolo i domečkem, ve kterém se nám dobře žije. Splnil se mi dětský sen.

Ludmila: Vytvořili jsme si takový vlastní ráj na zemi. Je nám tu úžasně a jsme soběstační a nezávislí na okolním světě. Spí se mi tady dobře. A od jara do podzimu jsme pořád venku. I v zimě si můžeme sednout na terasu, je tu krásné západní slunce.

Ludmila: Určitě bych udělala dva záchody. V technické místnosti klidně záchod mohl být. Nám dvěma to stačí, ale když se tu sejdeme ve více lidech, je tu někdy fronta. A možná trochu větší okno v té kuchyni. A taky bych maličko jinak řešila zádveří.

Petr: Kuchyň bych dnes taky jinak prosvětlil. Opravdu tam schází světlo. A přidal bych venkovní zásuvky. Ale to jsou jen detaily, celkově jsme spokojení.

Ludmila: Chceme dodělávat celou zadní část zahrady. Uděláme tam pult z cihel s venkovní rohovou kuchyní a umyvadlem. Dále bych chtěla venkovní sprchu. Zároveň pult schová filtry a technologie, které jsou potřeba k jezírkům.

Vstup by měl být s teráskou a vymyslela jsem si široké schody, na které se položí nějaké květiny. A chceme to z cihel. Dodělávat se budou i nějaké chodníčky, abychom spojili tu zadní část s tímhle.

Ludmila: Nedělejte si schody, pokud to jde. Co nejmíň schodů je prostě pohodlné. A mějte kolem domu hodně zeleně. Protože mít bezbariérově propojený vnitřek a venek, vyjít z domu ven a být v propojení s okolní přírodou, to je ten nejúžasnější pocit.

Autor: Kateřina Pospíšilová, www.drevostavitel.cz