Panelákový byt – pro někoho katastrofa, pro jiné dokonalý domov

Je pátek odpoledne a prostranství před libereckým panelákem, kterému všichni říkají „hokejka“, ožívá. Ale je tu vůbec někdy mrtvo? Tenhle panelák je v mnohém unikátní a není to jen jeho tvarem. Kdysi skutečně připomínal hokejku, po dostavbě spíš hranaté „s“. Obejít ho je na malou procházku a lidí tu bydlí jako v jedné vesnici. Délka 400 metrů, čtyřiadvacet vchodů, přibližně tisíc nájemníků. Někomu, kdo je zvyklý na rodinný dům se zahradou, to musí připadat jako monstrózní králíkárna.

Nikde jinde nejsou všechny výhrady, které k panelákům můžeme mít, patrné v takovém měřítku. Lenka tady bydlí dva roky, přistěhovala se z jiného sídliště a jako první věc si stěžuje na parkování. „Je pátek, někteří lidé jedou na chatu. Měl jste přijet spíš ve čtvrtek. V šest večer už byste neměl kam dát auto.“ Ač je už sama v důchodu, má problém i se starousedlíky, kterým je kolem osmdesáti a mají tendenci panelák řídit. Alespoň v jejím vchodu určitě.

„Nechali tady podříznout borovici a nikoho se neptali,“ dává příklad a pokračuje tím, jak se ráno courala autem za sousedkou, která šla prostředkem silnice o holi a ne a ne uhnout. Pak najednou ztiší hlas a podívá se v přízemí domu za roh, jestli ji někdo neposlouchá. „Kdyby věděli, že jsem vás sem pustila, tak mám propíchaný pneumatiky.“ Uznává, že za ledacos nemůže panelák jako takový, spíš vztahy mezi nájemníky. Jinak je tu totiž podle ní docela klid a třeba se sousedkou na patře si rozumí výborně.

Na druhé straně paneláku potkávám třiatřicetiletého Miloše. Přestože bydlí na stejném místě a stejně dlouho jako Lenka, jen o pár vchodů dál, jako by žil v jiném světě.

„Je odtud blízko do přírody, kousek dětské hřiště i samoobsluha. Nemyslím si, že by to bylo zase tak špatné bydlení,“ uvažuje, když se rozhlížíme po panelové hradbě se stovkami oken, která nedávno prošla zateplením. Když jde ven se synem, nemá pocit, že by tu bylo přelidněno. „Je tu pěkně vyasfaltovaný chodník, kde může jezdit na kole, nebo jít na hřiště, houpat se, hrát si s kamarádem.“

Co vlastně vede mladého člověka k tomu, aby se nastěhoval do paneláku? „Oženil jsem se,“ usměje se, „a nastěhoval jsem se k manželce, která tu bydlí dvacet let.“

Podle posledního sčítání lidu z roku 2011 stojí v Česku přes 65 tisíc bytových domů, jejichž nosné zdi tvoří betonové stěnové panely. Taková konstrukce je rychlá a relativně jednoduchá. A hlavně – v době největšího rozmachu výstavby před zhruba čtyřiceti lety znamenala pro desetitisíce Čechů dostupnou cestu k bydlení. Žije v nich 2,7 miliónu lidí, tedy minimálně čtvrtina národa.

Chtěli jsme zjistit, jaký vlastně máme po 25 letech od roku 1989 vztah k takovému bydlení, a proto jsme před několika týdny zveřejnili výzvu, abyste nám poslali svoje postřehy a zkušenosti s životem v paneláku.

V mnoha e-mailech i dopisech byla řada příběhů lidí, kteří v paneláku žijí celý život, vychovali v nich děti a netouží bydlet jinde. Psali jste svoje veselé i trochu smutné historky, které často souvisely s tím, na jaké sousedy jste natrefili. A z nemalého počtu příspěvků bylo cítit, že jejich pisatelé mají potřebu se paneláků zastat. Mezi takové patří i čtyřiatřicetiletá Renata Jakubczak, která bydlí s manželem a dvojčaty v paneláku na Jižním Městě v Praze.

„Nevím, z čeho čerpají všechny ty průzkumy veřejného mínění, z nichž vychází, že žijeme pomalu v ghettu, že jsou tu jen sociálně slabší, lidé se navzájem neznají a je to jen noclehárna, kde vlastně ani není důvod bydlet,“ nechápe. Když se jejích dvouapůlletých synů při návštěvě ptám, jak se jmenují, oba odpovídají: „Jakubczak z paneláku.“

Renata v něm žije celý život s výjimkou několika let strávených na pražské Hanspaulce, kde její rodiče získali část vily od babičky. Co by za to někteří jiní dali, kdyby mohli bydlet na prestižní adrese ve vilové čtvrti! Ne tak Renatina rodina. Stěhování z paneláku obrečeli a po šesti letech se do něj dobrovolně vrátili.

„Mně to na Hanspaulce přišlo hrozně anonymní,“ říká Renata. „Nastěhovali jsme se někam, kde jsme nikoho neznali, všichni tam měli svůj dům, řešili si jen svoje věci a bylo těžké se s někým seznámit. Tady v paneláku pořád někoho potkáváte.“

Nemluvě o tom, že z Jižáku, jak se obřímu sídlišti přezdívá, je za patnáct minut metrem na Václaváku. Do častého modelu dětí, které chtějí vylétnout z těsného panelákového bytu svých rodičů a pořídit si nejlíp domek se zahradou, tak Renata opravdu nezapadá.

„Vždycky jsem cítila, že v paneláku jsem doma. Zahrada je pěkná, ale tak půl roku, když je hezky. Je to spousta práce a taky je z vás pak taxikář, protože pořád jezdíte do Prahy a z Prahy,“ myslí si.

Jediná výhrada manželů Jakubczakových nesměřuje ani tak na panelák. Na parkovištích se totiž dost krade. A nejen rádia, ale třeba i kapoty. Já mám ale taky jednu výhradu, protože jsem si všiml cedule nalepené zevnitř vchodových dveří: Prosím, zamykejte dveře! Po domě se potulují feťáci a zloději! To nevypadá jako bezpečné bydlení pro rodinu.

Jakubczakovi to ale berou s klidem. Nebyli to podle nich feťáci, spíš bezdomovci, kteří v prostorách paneláku občas přespali. Sami je nikdy neviděli a cedule se lidé měli spíš leknout. Zabralo to, protože teď už odemčené dveře nenechává nikdo.

Opustit panelák by rodinu donutila snad jen velká fluktuace nájemníků v okolních bytech. Ne každý má ale takové štěstí, že se přátelí se svými sousedy. Kolega Milan taky bydlel s rodinou na Jižním Městě a z jedenácti pater poznal blíž jen jedinou rodinu.

„Naštěstí pán byl kutil, tak mi pomohl, když jsem se jednou ocitl ve slipech na chodbě. Šel jsem tam položit koš a zabouchl si dveře,“ vypráví. Další historky už tak veselé nejsou. Nad nimi bydlela rodina z Ázerbájdžánu, která zametala nepořádek z balkónu tím způsobem, že kvůli průvanu skončil v Milanově obýváku. Pohromou byl i syn téhle rodiny, který počmáral celý výtah.

Hluk od sousedů, anonymita sídliště nebo taky velikost pokojů. To jsou podle sociologa Martina Luxe ze sociologického ústavu Akademie věd ČR nejčastější výhrady obyvatel paneláků.

„Panelák je totiž paradox,“ říká. „Od samého počátku byl pokusem lidi co nejvíce sblížit, a posílit tak jejich solidaritu, jenže to bylo možná až moc, takže ztráta soukromí – navíc často v mnohapodlažních blocích – vedla spíš k opaku.“ Naštěstí podle něj nikdy nebyla panelová výstavba u nás zamýšlena jako forma sociálního bydlení, jako tomu bylo v západních zemích. „Díky tomu se lidé nemusejí bát významnějších sociálních problémů a bydlení v panelových domech je stále považováno za standardní formu bydlení středních tříd.“

Zajímavý je fakt, že podle jeho zjištění je spokojenost s bydlením mezi obyvateli paneláků srovnatelná s obyvateli cihlových bytových domů, což ještě při průzkumu z roku 2001 neplatilo. Můžou za to dva faktory. Prvním je jejich masívní modernizace, tedy všechno to zateplování, výměny oken nebo střech. Zadruhé se časem stále víc bytů stává vlastnictvím jejich uživatelů. A bydlet ve vlastním má velký vliv na naši spokojenost.

„Panelová sídliště sice obecně stárnou a možná stárnou rychleji než jiné části českých měst, ale pořád nabízejí velmi slušný standard bydlení i pro mladé rodiny,“ říká Martin Lux.

Záleží samozřejmě na prioritách každého z nás. Sedmadvacetiletá Petra Holečková z Lanškrouna se s partnerem nastěhovala do paneláku teprve před rokem, ale už tehdy věděla, že to bude jen dočasné řešení pro dva mladé lidi, kteří dosud žili u rodičů.

„Ne že by mi to tu teď nevyhovovalo, ale nechci tady zůstat. Chci mít děti a celou rodinu na vesnici, nejlépe v rodinném domě,“ přeje si.

V paneláku chce zůstat nanejvýš rok nebo dva, i když přiznává, že si tu vlastně už docela zvykla. Po nastěhování to totiž pro ni, zvyklou na přírodu a soukromí domku na vesnici, byl šok, i když jí ho způsobily věci, které obyvatelům paneláku můžou připadat úsměvné.

„Že tady pořád někdo chodí, pořád někoho potkávám, všechno slyším, není tu takové soukromí.“

Jejich pronajatý byt je v původním stavu, to znamená včetně vybavení, na které nezapomene asi nikdo, kdo v paneláku někdy bydlel. Umakartové jádro, plechová smaltovaná vana částečně překrytá umyvadlem, které už po letech nejde otáčet. A v koupelně nechybí ani klasická zrcadlová skříňka. „Které už jsem utrhla jedno křídlo,“ dodává Petra.

Původní stav panelákového bytu je něco, s čím se Alena Koubová z firmy Kouba Interier setkává běžně. Firmu, která nabízí návrh i realizaci interiérů při rekonstrukcích bytů a domů, si často objednají lidé, jejichž panelákový byt se za třicet let nezměnil.

„Jde především o hygienicky nevyhovující umakartové jádro,“ říká Alena Koubová. „Desky bývají shnilé, koupelny malé, průchozí nebo nevhodně dispozičně řešené. Elektroinstalace v hliníku, na podlaze lino, v obýváku jediná zásuvka a systém prodlužovaček, na které jsou napojené televize, počítače,“ jmenuje další a další typické prvky panelákových bytů, které jdou obvykle při rekonstrukci nemilosrdně pryč. „Neodpovídá to tomu, jak se dnes žije. Ať už našimi potřebami, nebo technickým stavem.“

Podle Tomáše Zimy z Ateliéru dispozic je problémem panelákových bytů obecně jejich špatné dispoziční řešení. „Třeba kuchyně je oddělená, což už dnes také není trendem, protože se spojuje s obývací částí.“

Oba se shodují, že mezi jejich klienty nepřevládá nějaká věková skupina a jsou mezi nimi jak mladí lidé, tak i starší manželé, jimž se třeba odstěhovaly děti.

„Výhodou paneláků je, že jsou čitelné. Nosná konstrukce je daná a nečeká vás nic moc překvapivého,“ říká Alena Koubová. S umístěním stoupaček nebo topení se nehne, ale jinak toho není moc, co v paneláku nejde změnit.

„Díky tomu byste pak ve výsledku často ani nehádali, že jste v paneláku,“ říká Tomáš Zima.

Kdysi se životnost paneláků odhadovala na padesát let, což by pro ty ze šedesátých a sedmdesátých let znamenalo brzký konec.

„Pokud ale prošly revitalizací celého obvodového pláště, který je nejvíc narušovaný povětrností, a vychytaly se a ošetřily některé prvky jako spoje mezi panely, tak se dá životnost směle odhadnout na ještě jednou tolik,“ domnívá se Tomáš Fendrych, prezident sdružení CERPAD (Centrum regenerace panelových domů).

Samotné konstrukční soustavy jsou podle něj bytelně vyrobené a počítalo se i s různými nedokonalostmi při montáži, takže jsou několikanásobně jištěné. Jako příklad zmiňuje povodně v roce 2002, kdy Vltava podemlela v Karlíně roh jednoho paneláku až do úrovně přízemí. I na třech „nohách“ ale dál visel a nezhroutil se.

Jako přednost vnímá i možnost konstrukci odstrojovat a dostrojovat podle potřeby, jak se s tím setkal i v zahraničí.

„Ve východním Německu, kde ubylo obyvatel, některé paneláky rozmontovali, místo osmipatrových nechali třípatrové, vystrojili je na současný standard, doplnili balkóny, lodžie, vzduchotechniku a třeba i prosklené stěny. Možnosti jsou úžasné.“

Trápit se tím, co bude s paneláky za dalších padesát let, tedy dnes ještě nemusíme, i když podle Tomáše Fendrycha je odpovědné nad tím alespoň uvažovat. Bylo to opět v Německu, kde viděl louky na místě bývalého sídliště a recyklační technologii, která betonové prvky rozemele. „Už teď tedy existuje odpověď, co s tím, kdybychom ty domy chtěli zrušit a třeba z nich postavit něco jiného.“

Před třemi lety vyvolala mediální rozruch demolice třípodlažního paneláku v Havlíčkově Brodě. Leckdo to považoval div ne za začátek konce paneláků v Česku, ale ve skutečnosti to byl specifický případ. Panelák s obecními byty stál jen kousek od centra města napříč historickou cestou, kterou přetnul. Bylo to tak poprvé, co se panelák boural z estetických důvodů.

„Zbourat osmnáct bytů ještě relativně mladého paneláku byl docela luxus, o kterém se dlouho diskutovalo,“ vzpomíná Libor Honzárek, radní pro územní plán a rozvoj města. „Část zastupitelů to brala jako zbytečný výdaj. To památné hlasování prošlo o jediný hlas.“

Nájemníci o záměru radnice věděli dlouho dopředu, ale stejně tekly slzy, když došlo na stěhování. Město jim nabídlo možnost vybrat si byt jinde ve městě a každé domácnosti vyplatilo příspěvek na stěhování. Žádný konec paneláků to však neodstartovalo a ani v Havlíčkově Brodě o dalším bourání neuvažují.

Nepočítáme-li vesničky, v Česku skutečně není mnoho obcí, kde by alespoň jeden panelák nestál. Ve Velešíně na Českokrumlovsku žije něco kolem čtyř tisíc obyvatel, ale paneláků je v něm dost i na větší město.

Většina bytů patřila podniku Jihostroj, který zde sídlí a v němž pracovali i manželé Helebrantovi. Aby na konci sedmdesátých let byt získali, museli se zavázat, že budou oba v továrně pracovat deset let. Ještě předtím je práce zavedla do Aše, kde si užili bydlení ve starém činžovním domě s lokálním topením.

„Přišel jsem z práce, lítal jsem hodinu a půl s popelem a uhlím a ztratil jsem čas, který jsem mohl věnovat něčemu jinému,“ vzpomíná čtyřiasedmdesátiletý Břetislav Helebrant, původní profesí konstruktér v leteckém průmyslu.

Když manželé dostali nový panelákový byt ve Velešíně, byli šťastní i proto, že budou mít na nějakou dobu pokoj od oprav a dalších problémů. Přiznávají, že měli možnost si postavit dům, ale netoužili po tom. V paneláku jim bylo dobře.

„Domkářům jsem záviděl, i když ne nějak zarputile, že můžou mít garáž a dílničku, což v paneláku nejde,“ uvědomuje si Břetislav Helebrant. Dnešní rodinné domy, zvlášť pokud jsou v řadové zástavbě, nepovažuje za tak velkou výhru a domnívá se, že v těchhle „panelácích naležato“ vidí jeden soused druhému do talíře ještě snáz.

Jana Helebrantová spatřuje v paneláku i další výhody. „Kdyby se člověku udělalo špatně, tak tu padne a bude tak dlouho bouchat, až se někdo naštve a přijde. Kdybyste byl někde v domě sám, tak co pak?“

Ano, je tu sice občas hluk, a když sousedé naklepávají k obědu řízky, slyšet to je, ale jinak si na vzájemné soužití nemůžou stěžovat. I když… „Byla tu jedna partaj, kde se prali. Bydleli vedle nás a chtěli se tam snad povraždit,“ vzpomínají. „Ale dlouho tam nebyli. To společenství takové lidi z paneláku vytlačí, nechtějí je tu.“

V posledních letech prošel dům rekonstrukcí a vychytala se i většina much, která z doby překotné výstavby zůstala. Třeba balkón udělaný tak, že při dešti připomínal spíš vanu, jak v něm stála voda.

Jednu mouchu už ale nevychytá nikdo. Jak Břetislav Helebrant upozorňuje, jejich panelák je vchodovou stranou zakousnutý do svahu, ačkoli by se do něj pohodlněji vcházelo z druhé strany. Stavitelům podle něj došlo, že je dům opačně, až když už stavěli první patro.

Díky rekonstrukci celého domu i jednotlivých bytů paneláky často chytí druhý dech a znovu získají na atraktivitě, kterou ale pro určitou skupinu lidí vlastně nikdy neztratily. Zvlášť pro ty, co v panelácích vyrostli.

„Rodiče se odstěhovali, byty nechali mladým. Takových je tu hodně. Je to generační výměna,“ říká za „svůj“ panelák Renata Jakubczak z Jižního Města.

Podle sociologa Martina Luxe je důležité i to, že valná část generace takzvaných Husákových dětí v panelácích vyrostla a nikdy pro ně neznamenaly stigma.

„Když se proto začali poohlížet po svém vlastním bydlení, velká část z nich se nebála investovat právě do panelových bytů,“ říká sociolog. Připouští, že veřejnost stále vnímá atraktivněji bydlení ve starší cihlové zástavbě a především v rodinném domě. „Takový obecný závěr ale neplatí v každém jednotlivém případě,“ dodává.

Co se však podle něj nemění, je přesvědčení, že to moje bydlení je nejlepší ze všech. Lidé z rodinných domů obvykle tvrdí, že si nedokážou představit bydlení v bytě. Obyvatelé z cihlové zástavby říkají, že by nechtěli žít na panelovém sídlišti. A lidé z paneláku? Ti by většinou také neměnili.