Článek
Brit Nigel Simon a jeho žena z Worcesteru se během vynuceného pobytu doma rozhodli k nečekanému kroku. Svůj cihlový dům se rozhodli prodat a místo něj si pořídili úzký říční člun, na němž nyní trvale bydlí.
Pochvalují si nejenom možnost plout na něm a užívat si okolní krajinu, ale zároveň i příležitost k setkávání se stále novými lidmi.
| O proměnách nejrůznějších vozidel na obytné čtěte více také zde: |
|---|
| Muž z Aljašky proměnil svůj pick-up v pojízdný domov |
| Mladá rodina se dvěma malými dětmi tráví život na cestách |
| Muž cestuje po světě v sanitce, kterou si proměnil v malý pojízdný domov |
| Díky lockdownu si našel nové zaměstnání, které jej plně pohltilo |
Podle informací provozovatelů marin a půjčoven člunů čtvrtina těchto úzkých plavidel v zemi je v současnosti využívána jako obytná. To je o 15 procent více v porovnání například s rokem 2011.
Ve skutečnosti ovšem lockdown pouze podpořil trend, který se v zemi objevil právě v minulých letech, kdy úzké čluny zaznamenávají renesanci zájmu.
Život na úzkém člunu
Bydlení na úzkých říčních člunech má v Británii dlouhou tradici. Zpočátku představovalo takové živobytí spíš východisko z nouze, protože mít člun bylo levnější než vlastnit dům. Ještě ve druhé polovině minulého století ale trvalé bydlení na takovém člunu, byť zakotveném třeba v srdci Londýna, nebyl žádný med.
V zimě se muselo důkladně topit a nebylo nezvyklé, že v rozvodech přes noc zamrzala voda. Právě spartánské podmínky a náročný životní styl vedly k tomu, že se v marinách vytvořilo velmi přátelské ovzduší, kde se scházejí lidé ochotní a připravení si vzájemně pomoci.
Pár proměnil zchátralý člun v domov svých snů
Ne náhodou je anglická krajina protkána sítí vodních kanálů. V období před objevem páry, tedy na konci 18. a během 19. století, byly totiž právě vodní cesty páteří veškeré nákladní dopravy v zemi. Vodní kanály si pak Angličané uchovali i po nástupu železniční dopravy a udržují je do současnosti.
Dokonce je stále ještě rozšiřují. Již existující vodní cesty propojují nově vznikající akvadukty či naopak tunely křižující silnice či železnice. Tato díla vznikají nejčastěji z iniciativy příznivců života na člunech.
Domov na malé ploše
Mezi dlouholeté obyvatele úzkého člunu patří například i manželé Keith a Jo Lodgeovi. Jejich plovoucí domácnost je zařízena tak, aby nepřišel ani centimetr čtvereční nazmar. Na druhé straně, Keith byl schopen vyčlenit si jednu místnost pro stavbu modelu železnice, kde samozřejmě nesměl chybět ani vodní kanál.
V rozhovoru pro agenturu AP připouštějí, že život na lodi není ovšem pro každého. Sice nejmodernější obytné čluny si dnes svým vybavením v ničem nezadají s luxusními byty, ale jde i o takové běžné maličkosti každodenního života, které se člověku v centru města prostě nedějí.
„Musíte se sžít s divokou přírodou, která je všude kolem na březích, a se vším, co k tomu patří. Například, nemá smysl žít na lodi a zároveň si stěžovat na kachny, které nepřetržitě kvákají, jakmile proplouvají kolem,” vybírá jeden z úsměvnějších příkladů paní Jo Lodgeová.
Když se ale vrátí k vážnějším problémům, shodují se s manželem, že zejména pro páry se sklonem k hašteření může být život na omezeném prostoru velmi náročný. „Muž stojí vzadu u kormidla a řídí loď, zatímco manželka sedí vpředu s tváří jako nebe před bouřkou...,” mají hned o takové variantě soužití na člunu jasno.
To ale není jejich případ. Svůj plovoucí domov společně obývají už 16 let. „Není to tu pokaždé jen idyla jako třeba dnes, ale my bychom to za celý svět nevyměnili,” říká paní Jo.
