Článek
Na počátku všeho byl pozemek. Majitel jej rozdělil vedví, přičemž na druhé, více schované části chtěl postavit nový dům. Téměř uprostřed plochy ovšem stál starý dub, který by jakékoli konvenčně pojaté stavbě překážel.
Cílem tedy bylo navrhnout objekt, jenž by měl určitý odstup od plotu a zároveň by se nějak „vyhnul“ stromu. Výsledkem je úzký dům obcházející dřevinu elegantním obloukem.
Když se člověk dívá z okna běžného domu, málokdy vidí jeho druhý konec. V tomto případě to ovšem možné je.
Nebýt starého dubu uprostřed pozemku, Fagerströmovi by se nikdy netěšili domu vystavěnému do zatáčky.
Samozřejmě že se nabízelo navrhnout stavbu s půdorysem ve tvaru písmene L. Ovšem to byla přesně cesta, jíž se autoři chtěli vystříhat. Architekti ze společnosti Claesson Koivisto Rune Architects měli představu rodinného domu, jímž život prochází plynule, bez zbytečného přerušování (čili žádné přepážky) a bez zdržení, což by přesně představoval ostrý, pravoúhlý zlom.
Tak vznikl půdorys stavby ohýbající se kolem stromu ve své centrální části v relativně mírném oblouku. Objekt díky tomu působí uměleckým dojmem, spíš jako výsledek sochařské práce než jako rodinný dům, což bylo i výslovným přáním klienta, rodiny Fagerströmových.
Většina prosklení se odehrává na vnitřní straně fasády tak, aby se obyvatelé domu pokud možno nemuseli vystavovat pozornosti ze sousedství.
Nižší konec domu zakončený obývákem s vysokým stropem a prosklenou přední stěnou.
Druhým charakteristickým rysem objektu je fasáda. Vertikálně kladená prkna jsou natřena různými odstíny falunské červeně. Od konce s ložnicí až ke konci s obývacím pokojem malba nepravidelně přechází od odstínů okrové (široká prkna) po tmavě červenou (úzká prkna).
Ačkoli tomu tak ve ksutečnosti není, sama architektura domu vytváří v divákovi dojem, jakoby stál na osamělém místě uprostřed švédské divočiny.
Interiér domu je tvořen jedním kontinuálním prostorem nepřerušeným žádnou příčkou, ani ostrým zlomem.
Na fasádu byla použita falunská červeň přecházející do okrové.
Ač se to z některých úhlů nemusí zdát, dům stojící na ploše 270 m² není stejně vysoký. Proto ani počet pater není po celé jeho délce stejný. Na vyšší straně jsou dvě podlaží, přičemž v patře se nalézají ložnice a jejich příslušenství. Na opačném konci domu, který je o něco nižší, je umístěn obývací pokoj, který má vysoký strop.
Mramorové dlaždice jsou položené v kolmém směru k čelní fasádě.
Ve středové části domu je umístěna na všechny strany otevřená kuchyně a za knihovnou se ukrývá schodiště. Vzhledem k jeho nízkému sklonu má člověk při chůzi vzhůru pocit, že pouze „postupuje“ kamsi dál, a ne že stoupá z jednoho patra do druhého.
Schodiště se zvedá vzh§ru jen pod velmi mírným úhlem.
Schodiště je umně skryto za knihovnou.
Zajímavě architekti pracovali s prosvětlením domu. Místo určitého počtu konvenčních oken ponechali velkoryse velké plochy domu prosklené. Jejich umístění je ovšem citlivě voleno tak, aby si obyvatelé uchovali maximum soukromí. Většina prosklení je tudíž na hlavní fasádě. Zasklená je také stěna na „obývákovém“ konci domu.
Červená barva sjednocuje schodiště s druhým patrem.
Architekti věnovali pozornost i podlahám. Jsou tvořeny mramorovými dlaždicemi protáhlého obdélníkového tvaru. Všechny jsou orientované kolmo k čelní fasádě, takže se pak na půdorysu stavby rozevírají jako vějíř.
Koupelna se od zbytku domu výrazně odlišuje obložením dlaždicemi ve zcela jiném barevném duchu a stylu.
Důležitou roli v interiéru hrají barvy. První patro s přízemím spojuje temný odstín červeně, který dole začíná knihovnou, drží si jej schodiště a nahoře podlaha. Koupelna se naopak vzhledu zbytku interiéru vymyká. Má svou vlastní barvu dlaždic, se svým vlastním vzorem, který se jinde neopakuje.
