Nezvyklý byt na Letné je místem pro život, umění i společenské akce. Radost i výzva, říká architekt

Místo, kde se stírají hranice mezi architekturou a uměním a soukromé se potkává s veřejným. Tak by se dal popsat netypicky rekonstruovaný byt v historickém domě v Ovenecké ulici, který probouzí imaginaci návštěvníka a láká svou hravostí a nepředvídatelností.

Zadání klientky bylo podle architektů radostí a výzvou zároveň. „Mohli jsme pracovat s velkou volností. Nebyla tady prvořadá povinnost, aby prostor fungoval po té nejlepší funkční stránce. Tu každodennost nahrazuje to, že zažíváte pocit průběhu dne, jak se byt mění nejen se světlem, ale i s potřebami toho, kdo se tady zrovna pohybuje,“ popisuje architekt Jakub Červenka ze studia Objektor, které zajímavý projekt dostalo na starost.

K návrhu přistupovali jako ke scénografii, ke které mají sami jako častí architekti výstav velmi blízko. „Je to v podstatě jako měnící se divadlo, které má ale ten trvalejší charakter,“ popisuje přístup, jenž souzní s kreativním konceptem a záměrem investorky, která je kulturní producentkou a kurátorkou.

„Pohybuje se ve výtvarném umění a žila hodně v zahraničí. Ve výrazových prvcích architektury bytu se tak objevují odkazy na místa, kde strávila kus života,“ představuje ji architekt. Společnou řeč prý našli velmi rychle a návrhy jim rostly pod rukama.

„Byt je specifický tím, že není určený jen pro jednoho člověka, ale má dílčí společenský přesah. Jsou tady prostory pro rezidenční umělce, kteří sem jezdí pracovat a tvořit, bydlí tady majitelka bytu a konají se tu různé společenské akce,“ vyjmenovává architekt. Konat se mají třeba i lekce jógy či bytové výstavy.

V prázdném bytě o rozloze více než 200 m2 zůstaly z počátku jen obvodové zdi a šachty. „Dispozice byla úplně volná. Na začátku jsme měli schémata toho, jak se mělo v bytě pohybovat, ta byla navázaná na betonový skelet, který je z roku asi 1970,“ přibližuje.

V základu byt rozčlenili na tři samostatné celky – tvoří je soukromé prostory pro majitelku, rezidenční část s ateliérem a sdílený prostor s kuchyní a obývacím koutem. Z materiálů byl využit beton, štuk, jilmové dřevo a podlahová stěrka.

„Jednotlivé celky jsou ale velmi dobře propojené, je tady spousta vazeb, tajných vstupů a chodbiček, které se dají v čase používat podle toho, co se v bytě zrovna děje,“ vysvětluje nám při prohlídce otevřeného a prostupného bytu. S variabilními prostory se dá podle preferencí uživatele pracovat i díky posuvným textilním „stěnám“, které ještě budou přibývat.

Že návštěvník vchází do netypického prostoru, dává tušit už vstupní chodba.

„To často bývá takový zbytkový prostor, chodba je prostě jen chodbou. Tady si troufnu tvrdit, že má mnohem víc rovin. Je to entrée do toho obrovského prostoru, který se potom krásně otevře, ale zároveň nabízí překvapivé průhledy a tajné průchody,“ vypráví Červenka.

Mnohdy tak není jasné, co je stěna, co jsou dveře a co je vestavěný nábytek. Třeba přísně geometrická, dlouhá knihovna ukrývá skrytý vchod do rezidenční části, protější vestavěná skříň zase přístup do soukromých prostor se šatnou, průchozí sytě červenou koupelnou a ložnicí.

„I tohle je práce se scénografií. Člověk, který sem přijde poprvé, tak si není jistý, který prvek má jakou výchozí funkci,“ dodává k tomu architekt.

Začátek chodby rámuje půlkulaté rohové pítko, šikovné třeba pro potřeby pejska, kterého majitelka vlastní, a také umělecké, ale zároveň praktické posezení v podobě tkaného „trůnu“ na míru od Daniely Danielis.

„Je to vlastně kombinace stěnné věci, truhlářské přípravy, čalounického vlnění a finálního dotyku v samotném textilu dělaném na míru s řasením,“ popisuje architekt jeden z netypických prvků interiéru. „Detailům obecně byla věnována extrémní péče – od klik po řemeslnou práci. Co tady předvedli truhláři, je podle mě obdivuhodné,“ myslí si.

Smysl pro detail a také spolupráce se současnými umělci a designéry dodala podle Červenky bytu další rozměr a posunula prvky interiéru zase o kus dál. „Spousta investorů si pověsí na stěnu obraz současného umělce. Tady jsou ale často věci zabudované přímo do stavby, což je hodně specifické,“ říká.

Vidět je to třeba i ve sdíleném obytném prostoru. Dominuje mu masivní bar a jídelní stůl, kolem kterých se soustředí život v bytě a pod kterými je do podlahy zapracovaný mozaikovitý obraz – lité terazzo – od Aleksandry Vajd.

Za zmínku stojí také nezvykle řešená kuchyně, „ukrytá“ za posuvnou dřevěnou plochou, navíc prodloužená o stěnu s výklenky.

„Je to taková jeskyně, kam si jdete ráno udělat kávu a snídani, ale když máte večírek, tak si můžete tu jeskyni, tedy kuchyň, otevřít do obytného prostoru, místnost se tak opticky spojí se zbylou částí bytu,“ objasňuje architekt a hned nám i prakticky ukazuje, jak krycí dřevěná zástěna funguje.

Poslední prostor, kam se vydáváme, je protější rezidenční část pro hostující umělce. Tvoří ji samostatná ložnice, koupelna a ateliér.

„A mezi nimi vzniká jakési napětí, nepracujeme totiž s klasickými formáty dveří, jak jste zvyklí, ale je tady velice úzký průchod, kterým ne každý jednoduše proklouzne. Ale zároveň tady máme druhý průchod, který je vestavěný v knihovně, a o kterém nikdo v prvním plánu neví, ale ve druhém plánu je to možnost, jak uniknout nepozorovaně z bytu ven,“ uzavírá Červenka naši dnešní prohlídku.