Článek
Rodinný dům navržený Janem Línkem, Josefem Kolářem a Věrou Dubskou a postavený mezi lety 2002 až 2006 na západě přiléhá ke starší stavbě a je prosklenou schodišťovou halou rozložen na dva bloky, které svou velikostí respektují měřítko okolní zástavby.
Historické prostředí zohledňuje také pro Línka typická barvitá střešní krytina, která dodává stavbě originální výraz. Na první pohled zvláštní podoba rodinného domu je podřízena rafinované geometrii, která je bezesporu autorským zachycením vnitřní energie místa, stop původního, zbořeného objektu i odrazem provozu ve stavbě.
Interiéry působí strohým dojmem. Oživují je ale barevné akcenty.
Architektovi se podařilo dobře využít svažitosti terénu. Polosuterén se vstupními prostory a zázemím je přístupný přímo z ulice, zatímco přízemí a patro s obytnými místnostmi se široce otevírají do zahrady a k oboře Hvězda.
Do relativně rušné ulice tak dům působí robustně, klidně, uzavřeně, podobně jako okolní zástavba, zahradní průčelí ale již plně využívá potenciál krásného přírodního prostředí a stává se spíš nízkým zahradním, bohatě proskleným bungalovem.
Rodinný dům v Liboci zaujme zdařilým propojením interiéru a exteriéru.
Dispozice domu je více odrazem života klientů než tradičním schématem obytných a obslužných místností soustředěných okolo schodiště.
Uživatel nebo návštěvník zde od vstupních prostor a garáže stoupá za světlem a výhledem do zahrady (buď prosklenou průrvou, nebo bočním schodištěm) přímo do vzdušného hlavního obytného prostoru. Jeho otevřenost je vtipně narušena jen kuchyňským blokem a polotransparentní koupelnou, oddělující denní plochu od intimnější ložnice s pracovnou.
Kresba zobrazuje zasazení stavby do pozemku.
Architektonická procházka po stavbě vrcholí výstupem do „podkrovního“ malířského ateliéru, odkud se dá zpětně sestoupit po jezdeckých schodech do zahrady.
Spletitý rodinný labyrint doplnil v přízemí ještě pokoj pro hosty a apartmán.
Nákres prozrazuje uspořádání místností v přízemí.
Atmosféru stavby dokreslují použité materiály. Povrchy tvoří hrubé hlazené omítky s přirozenou strukturou a bez nátěru, s kovovou sítí pro popínavou zeleň, do zahrady s lamelovým dřevěným obkladem a hravými posuvnými tabulemi barevného skla (ty stíní a zároveň oživují atmosféru interiéru o tajemné a díky překrývání i proměnlivé odstíny), pultové střechy pokrývá titanzinkový plech.
Výsledná víceméně industriální podoba, spolu s osobitostí stavby, řadí rodinný dům v Liboci po bok prací takových zahraničních architektů, jako jsou například Eric Owen Moss, Frank O. Gehry nebo Daniel Libeskind.
Zdroj: Publikace Slavné pražské vily, Petr Vorlík
