Netradiční, hravá a otevřená. Nová školka v Říčanech se vymyká standardům

Říčany u Prahy mají mateřskou školku Větrník, která se vymyká běžným standardům – zvenku i vevnitř. Vymyslel ji architekt David Kraus z ateliéru Architektura s kolegy Markem Trebuľou, Alinou Fornalevou, Šárkou Andrlovou a Michaelou Kubinovou.

„Chtěl jsem dětem vybudovat objekt, který bude umožňovat rozvoj jejich vnitřní kreativity,“ vysvětluje architekt, jak k návrhu přistupoval.

Zvenku má stavba, která vyšla na zhruba 60 milionů korun, několik tváří. Do ulice, směrem k zástavbě, se budova tváří běžně a podporuje dojem tradiční ulice. „Z té strany je školka strohá budova. Ale má zvláštní hlavní vchod, jako by člověk vcházel do nějakého chrámu nebo kosmické lodi. Časem by měla být celá tato část zazeleněná, protože jsou tam natažené sítě, po kterých se bude pnout zeleň,“ říká Kraus.

Když se návštěvník dostane na zadní hřiště, budova mu nastaví další tvář – hravou a členitou. Fasádu domu z této strany tvoří barevné trojúhelníky, respektive pyramidy, jak je sám architekt nazývá. Sem během dne dopadá nejvíce slunečního světla, které kolem nich postupně „protéká“.

Srdce domu tvoří velkorysé atrium zabírající dvě patra. Má prosklenou střechu, skrze kterou do budovy proniká přirozené světlo. Od přízemí se v něm do výšky pnou čtyři šestnáctimetrové kmeny dubů z lesa v pražských Štěchovicích. Mezi nimi mají děti k dispozici vlastní „lanové centrum“ připomínající pavoučí síť.

„V centrálním prostoru jsme vymysleli velkou síť, na které chceme, aby děti řádily, skákaly nebo lehaly,“ dodává Kraus. Zároveň má atrium sloužit i jako komunitní prostor.

„Čekáme, že to bude třeba místo pro setkávání s rodiči, učitelky tam budou hrát na klavír, o Vánocích zpívat koledy, bude se tam hrát divadlo a podobně,“ přál by si autor projektu.

V bílých „kostkách“ budovy jsou umístěné provozní prostory, zázemí či kanceláře, tedy vše, co je nutné pro fungování školky.

Jednotlivé třídy se pak nacházejí ve zmiňovaných trojúhelníkových pagodách. Každá z nich je jinak barevně vyvedená, všechny jsou plné hraček či vyzdobené obrázky.

„Pyramidy, to je taky takový fenomén dětské schovky, nějakého týpí nebo hradu, do kterého si vlezete, když se chcete skrýt před světem,“ objasňuje Kraus, čím se inspiroval.

Co se naopak v budově záměrně neschovává, je technická infrastruktura. „Chtěli jsme, aby děti viděly, že když si umyjí ruce, tak voda musí někudy odtéct. Že topení nebo vzduchotechnika je taky trubka a tak dále. Všechna vedení jsou viditelná, syrová, aby si děti vepsaly do hlavy, že dům je živý organismus a že v něm něco proudí,“ komentuje Kraus spleť trubek, která je názorně vidět třeba v atriu.

Inspiraci pro netradiční školku, která kapacitně pojme přes sto dětí, hledal architekt a jeho kolegové v zahraničí.

„Udělali jsme rozsáhlou rešeršní činnost všech možných školek, co se po celém světě v současné době staví, například v Jižní Americe, Japonsku, Číně, Indii nebo v Mexiku, a to i ve velmi netradičních kulturách. Jsou mnohdy odvážné v tom, jak s dítětem pracují,“ zmiňuje dle něj zajímavý fakt.

„Tyto reference jsme ukázali městu, abychom už na začátku prolomili ledy a nastolili kreativní atmosféru při vymýšlení budovy. A to se povedlo, město od začátku vnímalo, že chceme netradiční dům, který bude výrazný v konceptu dětskosti jako chování v nějaké etapě lidského života,“ vysvětluje jejich přístup Kraus.

„Pro nás jako architekty byl hodně zajímavý princip dětství jako fenoménu toho, co pak udělá s dospělostí, jaké obrazy z dětství v nás zůstávají, co dětství vytváří v podvědomí. Chtěli jsme proto vymyslet dům, který v podvědomí dětí zanechá ten speciální obraz, který se pak třeba projeví v dospělosti. Pro mě je dětství skvělá šance být bezprostřední, divoký a nepředvídatelný, takže jsem chtěl vymyslet dům hravý, otevřený, nekonzervativní a živočišný,“ říká architekt.

Ne všechny jeho návrhy se však podařilo realizovat. „Stavba probíhala s tlakem na finance, i s určitými těžkostmi, které vyplývaly z netradičního prostorového pojetí a složitějších detailů,“ popisuje. Na mantinely prý narážel i kvůli jisté opatrnosti až přecitlivělosti současné společnosti a zákonů, jak říká.

„Domy i veřejné prostory jsou svázané přísnou legislativou. Obecně si myslím, že všelijaké předpisy a bázeň, co se komu kde může stát, nás svazují a nemusíme se dlouhodobě jako společnost rozvíjet,“ myslí si David Kraus. A platí to podle něj i pro děti.

Snad těm, které navštěvují Větrník, netradiční budova s rozvojem kreativity duše i mysli pomůže.