Článek
Inteligentní, mladý muž působící v Itálii reprezentuje křídlo tradičního průmyslového designu. Navrhování pro něj znamená poctivou práci, v níž jde o propracovanost každého detailu nebo o krásu a funkčnost ideálně zaoblené rukojeti, a to bez velkých slov a nabubřelých póz.
K oceněným návrhům jste uvedl, že inspirací pro vás bylo to, co jste „prožil, viděl, slyšel, ochutnal, cítil a pochopil“.
Nerad mluvím o inspiraci. Design je více či méně lineární proces, kdy jde o cestu z bodu A – od zadání, přes body B, C, D nebo E do bodu Z, což je výrobek. Inspirace do toho vstupuje, když se dělají črty nebo se hledá tvarosloví. Ale to jsou dvě procenta práce designéra, těch zbylých 98 procent je normální práce, kdy se sečtou proměnné, dá to nějaký výsledek a ten se zpracuje. To, jak se zpracuje, je možná záležitost inspirace, ale hlavně zkušenosti a intuice.
:.Sofa Moara (Polstrin Design)
FOTO: Archiv Jana Čtvrtníka
Naproti tomu je inspirace důležitá pro konceptuální věci, které jsou více umělecké a u nichž člověk řeší myšlenku, kterou objektem vyjadřuje, což je třeba případ Droog Alto.
Máte zkušenost z velkých zahraničních firem jako Ikea a Electrolux. Jak se liší postavení designéra v zahraničí a u nás?
V Česku je designér na volné noze a supluje větší škálu profesí: od marketingového stratéga, přes rešeršéra, inženýra až po 3D modeléra. Kdežto já v Electroluxu řeším jen ergonomicko-estetické vztahy, ty technické řeší inženýři.
Ve velkých společnostech znamená designér spíš servis pro firmu, která přesně ví, co od něj chce. Má přesně dané mantinely, nesmí z nich vybočovat a v momentě, kdy začne dělat něco jiného, i když krásného, co firma nepotřebuje, nebude to fungovat a nejspíš dostane padáka.
Je to obyčejná profese, za průmyslovým designem není nic uměleckého – na sporáku žádné velké umění nevymyslíte. Musí to zkrátka fungovat a vypadat dobře.
Mluvíte o profesi designéra jako o každém jiném povolání, žádné vzletné fráze o umění. Přesto si myslím, že u nás to je stále funkce spíš umělecká, mnohdy jen na efekt…
Nastoupit jako velký umělec, i když designér, je nejsnazší. Snadno se zviditelníte, když uděláte něco, co je sexy. Když začnete kariéru, jako – podle slov Honzy Tučka – „pěšák estetického průmyslu“, nikoho nebudete zajímat a žádné noviny o vás nebudou psát.
V Čechách se design točí kolem konceptu, který je vyjádřen estetikou. Funkce není u některých produktů vyloženě potlačená, ale není akcentovaná. Naopak ve velkých firmách je prvořadá funkce, která je pak vyjádřená estetikou. Nikdo si nekoupí sporák, když nebude fungovat, i když by měl na sobě nádherný dekor. Všechny ty kartáčky na zuby, běžné věci, které se tady dělají, nejsou příliš zviditelňované oproti konceptům. Zabývám se designem asi od roku 1997 a až teď jsem poprvé viditelněji prezentoval konceptuální design. No a najednou to má obrovský úspěch.
Preferujete raději preciznost provedení a kvalitních materiálů, které zvyšují konkurenceschopnost produktu, než „velké umění“?
Věci, které jsou subjektem průmyslového designu, jsou diametrálně odlišné od těch, které jsou předmětem „průmyslově vyráběného umění“. Produktový design stejně jako industriální umění klade stejné nároky na kvalitu materiálů a provedení.
Mísa Droog Aalto - vlevo. Vázu Twist vytvořil Jan Čtvrtník pro Moser-vpravo.
FOTO: Archiv Jana Čtvrtníka
Umění ale prodává spíš myšlenka zakletá do tvaru, kdežto produktový design prodává funkce. Problém je, že díky masové spotřebě je na funkci povýšena i zdobnost výrobků a to dává výrobcům možnost rok co rok měnit trendy a pořád prodávat.
O každoročním masovém prodeji už mohou jen snít krachující české sklárny nebo porcelánky. V čem podle vás udělaly chybu? Je to nadprodukcí z Číny a konkurencí nadnárodních řetězců typu Ikea nebo manažeři těchto firem zaspali v tom, že začali pozdě reagovat na nové trendy?
Řekl bych, že se ztratil zákazník, který by byl vychovaný v tom, že, co je český, je taky dobrý. Zákazník si za socialismu nemohl moc vybírat a cokoli „cizí“ bylo vždy lepší. Produkty z Číny jsou dnes velmi levné, což tradičním výrobcům příliš nenahrává.
Pokud výrobci zaspali, tak v pružném reagování na trh a profilování se jako firmy, které jsou postavené na designu. Časem se ale vnímání kvality vrátí, budou nové firmy, které budou mít své kupce, ale jejich výrobky budou daleko dražší.
Dnes je zřejmý nástup střední třídy v Číně, a jakmile „dozraje“ ona masa lidí, která si už bude moci kupovat kvalitní věci, pak vznikne obrovský nenasycený trh a Čína bude mít velké problémy zásobovat jenom sama sebe. Cena nákladů na výrobu se u nich zvýší natolik, že nakonec bude levnější vyrábět u nás.
Pracoval jste také pro NASA. To musela být nadpozemská zkušenost.
Doslova! NASA má lesk fantastické organizace, kde se dělají úžasné věci. Ono to tak ale není. NASA, to je hardcore industriální design. Jestli se v Ikea počítá, kolik kusů se vejde na paletu, tak v NASA se počítá, kolik kilo vzduchu se vyveze na oběžnou dráhu.
:.Titanový prsten (Tactoo, 2007) - vlevo. Sklenice Trivia (Moser, spoluautor Filip Streit)- vpravo.
FOTO: Archiv Jana Čtvrtníka
Ptali jsme se například, proč jsou nádrže na kapalné palivo oranžové, když bývaly bílé. Říkali nám, že barva na ně váží asi dvě a půl tuny, a tak je přestali natírat a radši vynesli víc nákladu. Následovalo ovšem to, že se oranžová izolační pěna díky akustickému třesku při dosažení rychlosti zvuku začala loupat, odpadávat a ničit ochranný štít, protože nebyla ničím zpevněná a chráněná. Tak museli vymyslet pěnu novou.
Na svůj věk jste toho stihl už požehnaně. Máte nějaký designérský sen?
Mým cílem bylo stát se zaměstnancem a dělat design, což se podařilo...
…a co se stát ze zaměstnance zaměstnavatelem?
Vzpomínám si na slova Zdeňka Lhotského, který mě varoval, abych se nikdy nestal výrobcem! Člověk přestane být designér a bude dělat úplně něco jiného než tvůrčí práci. Snažím se toho držet, i když jsem trochu ulítl, když jsem pomáhal kamarádovi Michalu Kovárovi rozjet Tactoo. No a brzy jsem zjistil, že má pan Lhotský skutečně pravdu.
Určitě je ale něco, co byste si chtěl zkusit?
Chtěl bych udělat nesmrtelný design, jako se to podařilo Michaelu Thonetovi s legendární židlí „čtrnáctkou“ (Jedna z nejslavnějších židlí všech dob, prodaly se jí milióny kusů po celém světě. Je vyrobena z ohýbaného masivního hladkého dřeva bez područek s klasickým sedákem nebo přírodním proutěným výpletem sedáku. První kus byl vyroben v roce 1859 – pozn. red.) Chtěl bych udělat normální dobrou židli, ale to je strašlivě těžké téma. Nejsem génius, nevím, jestli se mi to kdy podaří…
