Na prohlídce „Stalinova dortu“. Pražský hotel International měl být původně vojenskou ubytovnou

Na recepci nás vítá náš dnešní společník, který hotel International zná skoro tak dobře jako zdejší zaměstnanci. Petr Ryska z portálu Praha Neznámá sem už roky vodí zájemce o prohlídky a přesně ví, které dveře otevřít a kam nasměrovat pohled.

„Hotel International je největší stavba socialistického realismu v českých zemích,“ říká na úvod o nepřehlédnutelné budově z roku 1956 tyčící se v rezidenční části Prahy. „U Pražanů ale vždy vzbuzovala zlou krev a nazývali ji posměšnými názvy jako Lomonosovova univerzita, Sen šíleného cukráře, Stalinův dort nebo Čepičkův barák,“ vypráví nám.

Ostře symetrická budova měla původně sloužit jako vojenská ubytovna s názvem Družba. Mimopražští důstojníci by bydleli v postranních křídlech, sovětští prominenti v hlavní věži. Jak se dozvídáme, velký apartmán si v ní zřídil i tehdejší ministr obrany Alexej Čepička.

Vojáků ale nebylo tolik, aby objekt zaplnili, a tak nezbylo než z něj udělat veřejný hotel. „Hned v roce 1957 se předal cestovní kanceláři Čedok, která vypsala celostátní anketu, v níž měli lidé navrhnout nový název. Vyhrál International,“ zmiňuje Ryska. Objevila se však i jízlivá pojmenování jako Eldorádo nebo Experiment, či absurdnosti jako Stolečku, prostři se. Kupodivu prý nebyl za tyto „troufalosti“ nikdo potrestán.

Petr Ryska, mimo jiné autor několika knih o Praze, zná nejen místní historii, ale i řadu více či méně pravdivých historek, které se k hotelu pojí. Třeba hned k prvnímu místu, na které nás během naší dvouhodinové návštěvy bere – k rozlehlému schodišti s červeným kobercem v hotelovém lobby.

„Armádní generál Čepička chtěl monumentální, nabubřelou budovou tehdy všem vytřít zrak a chystal se, že ji navštíví sám Stalin.“ Vítat ho chtěl na schodišti, velkolepě obklopen dvěma špalíry generálů. Jenže schodů bylo naprojektovaných jen dvacet a generálů bylo 44, a tak se měly ještě dva schody přidávat. „Jenže dnes je jich pořád dvacet. Už asi nezjistíme, zda to byla pravda nebo jen legenda, dokumentace k tomu neexistuje, všechny informace kolem stavby byly utajené,“ dodává Ryska.

Generalissimus nakonec stejně nedorazil, a tak bylo po problému. Koho tu ale o nějaký čas později ubytovávali, byl slavný americký jazzový trumpetista a zpěvák Louis Armstrong. „Do Prahy přijel v roce 1965, bylo tenkrát politické uvolnění. A byla to veliká sláva, byl na roztrhání. Kudy chodil, tudy rozdával podpisy,“ popisuje tehdejší atmosféru.

Hotel pak podle Armstronga pojmenoval bar, který se nachází jen pár kroků od hlavního schodiště v lobby. Dnes už v něm sice hosté drink nedostanou, v křeslech opodál se ale můžou pořád uvelebit. Z jedné ze zdí na ně hledí americký trumpetista z černobílé fotografie, na další zase visí historický gobelín nazvaný Praha múzická. V jeho středu stojí – opět – Stalin, respektive jeho socha na Letné.

„Tento gobelín od Cyrila Boudy je raritou. Existují celkem tři, jeden je v Nové budově Národního muzea, druhý ve Vídni. Na těch ostatních dvou byl Stalin vypáraný, na tento se zapomnělo.“ Kdo si ale dílo pečlivě prohlédne, najde v něm i šikovně zakomponovanou americkou vlajku. „To byla od umělce odvaha ji sem v roce 1956 dát. Nikdo si jí ale tehdy nevšiml, s tím pravděpodobně autor počítal,“ dodává průvodce.

Vydáváme se dolů, do podzemního bunkru, který bývalo povinností dle tehdejších předpisů vybudovat. „Byl plánovaný pro neskutečných 600 lidí po dobu 14 dnů, tomu odpovídala i vzduchotechnika, zásoby potravin a vody. Dnes je bunkr dávno zrušený, najdete tady šatny a umývárny pro personál.“

A navíc ještě improvizované hotelové „muzeum“, jež vystavuje předměty jako například starý psací stroj, nákresy budovy, keramiku ze zrušené vinárny na nádvoří či nábytek, co tu zůstal po zatím nejrozsáhlejší rekonstrukci v roce 1996. „Nábytek předznamenával bruselský styl, který byl představen na výstavě Expo 58, a má vysokou uměleckou hodnotu,“ dodává k němu Ryska.

Pokoje pro hosty, jejichž počet stoupl z původních zhruba 250 na dnešních 278, jsou již zařízeny moderně, společné prostory ale byly ponechány v původním duchu. A perlička? „Při rekonstrukci se zjistilo, že ve všech pokojích byla odposlouchávací zařízení.“

Ze stísněného bunkru směřujeme do honosné místnosti s vysokými stropy i okny. „Hotel má celkem šestnáct sálů, my se teď nacházíme v největším z nich. Kongresový sál byl původně plánován jako tělocvična. Jenomže pupkatí generálové nechtěli cvičit, tak se z toho udělala společenská místnost,“ směje se Petr Ryska. A z přilehlého skladu žíněnek byl zřízen bar.

V 70. a 80. letech se v sále konaly třeba staropražské bály. „V době, kdy se natáčel seriál Cirkus Humberto, se na bál zapůjčila zvířata z cirkusu Berousek. Předváděl se tu velbloud, tygřata, medvědi, hadi,“ sype náš společník z rukávu další historku. Dokonce sem některá měli dopravovat výtahem, ale jak říká Ryska, je tak malý, že si to nedovede představit.

Kromě seriálu z cirkusového prostředí zmiňme i film Šakalí léta z roku 1993. Některé ze scén se točily právě ve zdejších chodbách a salóncích. Ty jsou pojmenovány převážně vlastenecky, jmény jako například Krok, Libuše, Jitka či Břetislav. I další vlastenecký symbol, listy národního stromu lípy, jsou tu k vidění mnohem častěji než třeba socialistické hvězdy. Ta je prý v interiéru vyobrazena – překvapivě – jen jednou.

V hotelu funguje hned několik gastro provozů, třeba francouzská restaurace. „Od doby Rakousko-Uherska býval zvyk, že se v hotelech vždycky vyskytovala tzv. plzeňská restaurace s pivem a českými specialitami, na tu se nahlíželo spatra, a zároveň francouzská, ta byla víc nóbl, vařila jídla mezinárodní kuchyně často s cizími názvy,“ vysvětluje starý zvyk.

Z této restaurace během obnov v 90. letech zmizel jeden z lustrů, mistrovská práce sklářských výtvarníků Stanislava Libenského a Jaroslavy Brichtové. Ze tří zůstaly jen dva a nikdo neví, kde ten poslední je.

Čas prohlídky se ale pomalu chýlí ke konci a my se tak vydáváme na poslední místo – nahoru do věže. Do nejvyššího patra nás veze výtah, ve kterém si všímáme, že nezná poschodí s číslem 13. Projektanti byli pověrčiví a „nešťastnému“ číslu se na tlačítkách raději vyhnuli.

Na vyhlídku nás dál směruje schodiště s umně vyvedeným zábradlím od uměleckého kováře a šperkaře Jana Nušla a nad ním se tyčí mozaika Maxe Švabinského s názvem Kytice.

„Dal si s ní v roce 1957 hodně práce. Hotovou mozaiku předal dělníkům, oni ji sem přivezli, jenomže se jim rozsypala. Chudák osmdesátiletý Švabinský ji tu pak musel kamínek po kamínku znovu skládat,“ vypravuje Ryska.

Zatímco mozaiku zde nepřehlédnete, další zajímavosti si bez upozornění určitě nevšimnete. „Máme tady na stropě jeden napůl skrytý krypto nápis,“ ukazuje průvodce nad hlavu a my se nápis ve změti ornamentů pokoušíme přečíst. Říká něco o „bratrské družbě“.

Věž nad námi je ozdobena 1,5 metru velkou rubínovou hvězdou ve výšce až 88 metrů nad zemí. Originál se prý rovněž při zmiňované rekonstrukci „ztratil“, a tak tu mají kopii. Je napojena na speciální zařízení, kterým se dá stahovat, třeba kvůli vyčištění. „To se ovšem dělalo za socialismu velmi málo, a ještě k tomu v noci, nenápadně. Soudruzi se totiž báli, že by si zhasnutí mohl někdo vyložit tak, že režim skončil,“ směje se průvodce.

Po revoluci už se rozsvítila jen jednou. „Když se tady natáčela Šakalí léta. Došlo dokonce k tomu, že lidé z okolí volali na zdejší policejní služebnu s otázkou, jestli se komunismus vrátil,“ připojuje průvodce poslední humorný příběh. A my se jedeme ještě na závěr pokochat krásným výhledem na pražské panoráma.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Hotel International