Muzeum, ve kterém žijí lidé. Kladno zve na unikátní prohlídku věžáku z 50. let

Rozdělovské věžáky definovaly ve své době luxusní bydlení a jako symbol pokroku v bytové výstavbě se objevily i na poštovních známkách. „Většina obyvatel Kladna se shodne na tom, že Rozdělovské věžáky patří k tomu nejlepšímu, co v Kladně je,“ popsal tajemník městského magistrátu Zdeněk Slepička.

Pyšnit se mohou také unikátním propojením historické architektury s industriální výstavbou minulého století. Podle Slepičky se v případě Rozdělovských věžáků jedná o středoevropský unikát. „Je to jediné muzeum sídlištní architektury ve střední Evropě, i ve světě je ale jedním z mála,“ dodává.

S tím souhlasí i primátor Kladna Dan Jiránek. „Věžáky jsou pro město důležité i proto, že je v nich téměř 500 bytů, což představuje zhruba nějakých 1200 až 1500 obyvatel,“ vypočítává Jiránek s tím, že všechny byty mají i do dnešního dne své nájemníky. Výjimkou je pouze jediný byt, který funguje jako ukázkový. Ten vznikl ve věžáku pro potřeby nového muzea.

Právě v něm se mohou lidé vrátit do 50. let minulého století a představit si, jak se žilo v těchto bytech, které byly ve své době považovány za přepychové. První nájemníci se v 50. letech stěhovali do bytu téměř zařízeného. Za to mohli tehdejší nájemníci vděčit týmu architektů vedených Josefem Havlíčkem, který se mimo jiné zajímal i o otázku sociálně dostupného bydlení.

Interiéry jednotlivých bytů pak plně ukazují nápaditost architekta. „Povedlo se zde na 62 metrech čtverečních rozložit byt do dispozice 2+1 a rozložit jej do dvou oddělených částí. Soukromé, která se skládá z ložnice, šatny a záchodu s koupelnou, a veřejné, kde je obývací pokoj, předsíň a kuchyně,“ popisuje kurátor s tím, že každá místnost měla i vlastní okno, díky čemuž měly všechny prostory přirozené osvětlení a větrání.

Vzorový byt, který se nachází v šestém patře prvního věžáku, navštívily Novinky i s prvními obyvatelkami, které v domě žijí dodnes. Vzorový byt se dle slov pamětnic povedlo přestavět do přesné podoby, jakou měl před více než 60 lety. „Na Štědrý den jsem byla ještě s rodiči a Silvestra jsme už slavili v novém, vypadalo to tu přesně stejně,“ popisuje pamětnice Hana Šmejkalová.

Hlavními investory věžáků byli tehdy místní největší zaměstnavatelé, tedy kladenské doly a hutě. Vyřešit chtěli poptávku po dostupném bydlení v blízkosti rozvíjejícího se průmyslu, byty tak nejprve dostávali horníci a zaměstnanci hutí s  rodinami.

„Tehdy jsme byli mladí šťastní manželé s malým synkem a mysleli jsme si, bůh ví co nemáme. Byty byly na tu dobu přepychové,“ zmiňuje Hana Šmejkalová. „Manželé museli být opravdu výborní pracovníci, aby ten byt dostali. A stejně tak museli mít i dobrou rodinu,“ popisuje přísné výběrové řízení druhá pamětnice Zdena Šípalová, která se do domu nastěhovala s manželem mezi prvními.

V rámci muzea mohou lidé prozkoumat i rozlehlé chodby a především velkou vstupní halu, která dříve sloužila místním obyvatelům k setkávání a trávení volného času. Pamětnice se však Novinkám svěřily, že je mrzí, že se některé dřívější praktiky v domě nedochovaly dodnes. „Vzpomínám na to, že jsme tehdy byly kamarádštější. Většinou jsme tu bývaly matky v domácnosti, takže jsme ve volnu trávily společný čas v hale, nebo venku na hřišti,“ popisuje Šípalová s tím, že tu společně slavily například Mezinárodní den žen či Den dětí. „Dnes už ani nevím, kdo bydlí vedle mě,“ dodává pak s lítostí Šmejkalová.

Běžné byly kdysi i namátkové kontroly stavu bytu. Podle Šípalové probíhaly jednou do roka. „Každý rok chodily od šachty namátkové kontroly bytu, a kdo neprošel, jeho jméno viselo v hale na nástěnce,“ popisuje. Podobné zásahy do soukromí jim prý nevadily. „Bylo by to dnes asi lepší, kdyby byly znovu kontroly bytu, lidé by se o ně potom více starali,“ dodává po chvilce zamyšlení Šípalová.

Součástí prohlídky muzea je i kryt civilní obrany. Ty byly umístěny pod každým z věžáků a dokončeny byly až na začátku 60. let jako poslední. „Kryt je kapacitně pro 312 lidí, což je celé osazenstvo domu,“ popisuje kurátor výstavy Alexandr Němec s tím, že kromě základního posezení nebo toalet kryt disponoval i plynovou maskou pro každého obyvatele věžáku.

I když naštěstí kryt nebyl nikdy využit pro svůj původní účel, ladem nezůstal. „Kdysi tam měli i pingpongový stůl, tak jsme tam chodili hrát ping-pong. To bylo bezvadný, že tady byla i taková aktivita,“ vzpomíná Hana Šmejkalová.

Možné je i vstoupit na střešní terasu věžáku, která nabízí jedinečný výhled do české kotliny, kde se propojuje příroda s industriální zástavbou. Podle Zdeňka Slepičky by provozovatelé muzea rádi v příštím roce vytvořili vyhlídku a terasu v podobném stylu, jako tu bývala právě v 50. letech.

„Když se dům dokončil, sloužila terasa k rekreaci, lidé se zde opalovali a slunili, trávili čas s dětmi a byla tu dokonce i sprcha,“ připomíná Slepička s tím, že po dokončení by terasa měla být ve stejné nadmořské výšce jako nejvyšší bod Kladenska, vrch Tuchonín.

Muzeum věžáků Kladno vzniklo ve spolupráci magistrátu města s místním spolkem Halda. Otevření muzea přitom předcházely stovky hodin příprav, kdy se podařilo získat nespočet dobových předmětů od stovek dárců. Zprovoznění muzea stálo město podle primátora Jiránka přibližně 20 milionů korun, z části se však dle něj jedná o investice do oprav, které by město učinilo i bez existence muzea.

Hodinu a půl dlouhé prohlídky probíhají každou sobotu a některé státní svátky, a to v malých skupinkách s průvodcem. Organizátoři proto upozorňují na nutnost předchozí rezervace. Dospělí zaplatí 120 korun, děti 50 korun.

Za návrhem věžáků, jež ve své době definitivně propojily Kladno s dřívějším samostatným Rozdělovem, stojí architekt Josef Havlíček, který se řadí mezí nejvýraznější osobnosti meziválečné avantgardy.

Věžové domy v Kladně byly Havlíčkovým posledním velkým projektem. Pracovat na nich začal již v roce 1946. Stavba byla povolena o pět let později, zahájena ale byla až v roce 1953. První dům byl hotový pro nové nájemníky o tři roky později.

I když měl Havlíček sám sociální smýšlení a zajímal se o otázku levného bydlení pro ekonomicky slabé vrstvy, musel čelit tlaku tehdejšího komunistického režimu, a to už během zpracování podkladových materiálů.

Proto pro svůj projekt hledal způsob, jak splnit ideologické představy tehdejšího režimu a zároveň vytvořit unikátní, originální a moderní stavbu. Inspiraci našel u francouzského novoklasicistního architekta Augusta Perreta.

„Věžáky jsou unikátní svým konstrukčním systémem, kterým je železobetonový skelet dozdívaný pálenými cihlami. Je to protipól tehdejších panelových konstrukčních soustav,“ dodává k tomu kurátor Němec. To, že stavbu věžáku zainvestovaly společně kladenské doly i hutě se na nich odrazilo.

„Ani jeden ze dvou silných investorů se nechtěl smířit s tím, že jeden bude mít tři věžáky a druhý dva,“ vysvětluje kurátor. Nicméně díky tomu, že za stavbou věžáků stály silní investoři, mohli mít architekti volnou ruku se zvyšováním budov.

„Limitem pro výšku tehdejších novostaveb byl výtah, který byl velice drahá záležitost, proto se výšková úroveň bytových domů do konce 50. let držela na maximálně na čtvrté, nebo páté podlaží,“ dodává kurátor. Rozdělovské věžáky se přitom pyšní čtrnácti nadzemními a dvěma podzemními patry.

I když jsou tedy dnes Rozdělovské věžáky považovány za jednu z hlavních dominant Kladna a za unikát i ve středoevropském kontextu, musel architekt Josef Havlíček čelit silnému tlaku a kritice ze strany tehdejšího režimu. To se podepsalo na jeho zdravotním i psychickém stavu. Havlíček zemřel v roce 1961, tedy ve stejném roce, kdy skončila poslední část staveb na věžácích. Přesto jako svůj odkaz z té doby zanechal unikátní propojení funkcionalistické architektury s myšlenkou sociálního a komunitního bydlení.