Muzejní budova v Jablonci dostala oči. Mladá architektka ji pokryla sklem s barevným efektem

Geometrická koláž z plochých skel s barevným efektem na vnější fasádě jabloneckého muzea se mění každou chvílí. Záleží na pozorovateli, zda udělá úkrok stranou, nebo bude nehybně čekat. Ve sklech na fasádě před ním se zrcadlí domy, ve skutečnosti stojící za ním, nebo koruna nedalekého stromu.

Mnohanásobně barevný efekt umožňuje jinak bezbarvému sklu v závislosti na úhlu pohledu a typu světelného paprsku odrážet různé vlnové délky, zatímco jiné propustí. Takže chvíli vypadá jako zlaté zrcadlo, jindy jako plátno odrážející barevné záblesky. Instalace, kterou architektka nazvala Zdánlivá přítomnost, vyšla z otevřené výtvarné soutěže.

„Když jsem tu stála a na fasádu koukala, přišlo mi, že ten dům dostal oči. Původní bílá omítka nějaké světlo odráží, ale nic nezrcadlí. S novou instalací se tam začala odehrávat spousta dalších příběhů. Můžete vlastně jen sedět a pozorovat je,“ popsala Novinkám dojmy z vlastní instalace její autorka s příměrem, že na muzeu jako by nyní visely nové obrazy.

Fasáda má navíc podle ní zvláštní kouzlo v době, kdy zapadá slunce. „Zapadá totiž za domem, ale osvětluje fasádu protějšího domu a světlo se odráží zpátky na skla. Takže fasáda, která je již ve stínu, najednou svítí. Vypadá to, jako by tam byly obrazovky,“ vypráví architektka.

Její dílo nezdobí fasádu samotné secesní muzejní budovy z roku 1904, ale o šedesát let mladší přístavbu, která slouží jako boční schodiště a kterou navrhl architekt Karel Pelant. Na fasádě jeho schodiště, v místech dnešní instalace, bývala původně modrozelená mozaika, která ale byla později odstraněna.

„Právě fotka fasády s původní mozaikou rozhodla o tom, že jsem se zúčastnila soutěže. Místa, která nyní byla prázdná, byla původně zaplněná mozaikou, a já se chtěla zamyslet nad tím, jak by to šlo udělat jinak. Proto také moje instalace pokrývá jen plochy, které už původně zabral pan Pelant. Já jsem se je pouze snažila citovat jinak. Tak, jak to cítím já, dát tomu domu další vrstvu,“ popsala autorka instalace.

Oživit fasádu jabloneckého muzea byla podle ní výzva, protože šlo o zásah do veřejného prostoru, do každodenní cesty někoho odněkud někam. „Určitě tu je člověk, který chodí každý den kolem a je zvyklý dívat se na bílou fasádu. A já jsem najednou dostala do ruky nástroj, abych mu cestu změnila. Ta změna mohla vyvolat celou škálu emocí,“ myslí si architektka.

„Je to něco jiného než pro někoho navrhovat soukromý dům nebo interiér, protože tohle je něco, co se dotkne spousty lidí. A s tím se pojí i ohromná zodpovědnost a tíha, která na mě také častokrát dolehla,“ připustila.

Kombinování architektury a skla je pro Terezu Šváchovou typické i samozřejmé. Architektka pochází ze sklářské rodiny. Jejím tatínkem je Jaroslav Švácha, významný český sklář a sklářský technolog.

Architektka na fasádu muzea použila skla s barevným efektem reagující na světlo. „Je to moje první zkušenost s takovým typem skla. V Česku jsem ho takto použité v architektuře ještě neviděla,“ zmínila.

Propojit architekturu se sklem se pokusila poprvé už před osmi lety ve své diplomové práci, v níž se zabývala ruinou bývalé továrny Elias Palme na výrobu lustrů v Kamenickém Šenově.

Pro takzvanou Eliášku, jak se domu říká, navrhla projekt spočívající v proměně ve sklářské komunitní centrum, jehož součástí by bylo muzeum křišťálových lustrů, knihovna, restaurace s ubytováním či městské infocentrum.

Šváchová je také spoluautorkou vítězného návrhu podoby českého pavilonu pro Světovou výstavu EXPO 2025 v japonské Ósace. I tady se projevil základní rys jejích prací. Pro pavilon ve tvaru spirály navrhla impozantní fasádu z tabulového spékaného skla.

„Vždycky k tomu budu mít sklony. Vychází to z mé zkušenosti. Když už máte něco osahaného, umíte s tím pracovat, máte kontakty, víte kde kdo co umí, tak se s tím pracuje lépe,“ odpovídá architektka na dotaz týkající se její lásky ke sklu.

„Pořád si ale myslím, že je důležité umět číst prostředí, do kterého zasahujete, a vycítit, co je pro něj nejdůležitější. Nemá cenu někam mermomocí cpát něco, co tam nepasuje, nefunguje nebo nepatří. Pořád je důležité přistupovat s pokorou k tomu existujícímu,“ dodává.