Článek
Dřevostavba je dílem místního architekta Pascala Flammera, který ji zahloubil 75 cm pod úroveň okolního povrchu. Tím dosáhl toho, že se spodní rám oken v přízemí ocitá stejně vysoko jako okolní země. Jak architekt sám říká, díky neobvykle snížené úrovni, z níž v přízemí člověk pohlíží ven, má pocit většího kontaktu s přírodou. Přestože strop je v přízemí v u nás celkem běžné 2,25metrové výšce, díky zanoření objektu se zvenčí zdá být o dost níž, než je zvykem.
Přízemí domu slouží jako jeden velký společenský prostor s kuchyňským koutem a jídelní zónou. V jeho středu se nachází točité schodiště vedoucí do horního patra. Zbytek místnosti je ponechán zcela volný, veškerý nábytek slouží jako úložné prostory a pracovní desky či místa k posezení, která ji lemují po obvodu. Výška skříněk (až na výjimku v kuchyňské zóně) dosahá přesně k oknům.
Vším, čím je přízemí, tím první poschodí naopak není. První vjem, který se zmocní návštěvníka horního podlaží, je pocit rozlehlého prostoru. Byť je právě vrchní patro rozděleno do tří samostatných pokojů a jedné koupelny, je to právě toto místo, kde si člověk užije dojmu volnosti a vzdušnosti. Přispívá k tomu nejen ničím neomezovaný výhled z oken, ale je to především výška stropu. Stavba nemá běžnou půdu, a tak pohled diváka stoupá po vnitřní straně strmé střechy až do šesti metrů v jejím nejvyšším bodě.
A zrovna tak, jestliže přízemí fungovalo jako společenská zóna, první patro lze charakterizovat jako prostor ryze soukromý. Každý zde má svůj pokoj, a tedy jasně vymezené teritorium. Jednoznačně modernizujícím prvkem (v kontrastu s rustikálním vzhledem budovy) jsou veliká okna sahající v prvním poschodí až k podlaze. Ta doplňuje navíc jedno kulaté okno, o něž se překvapivě dělí pokoj s koupelnou.
Zatímco z vnější strany je veškeré dřevo natřeno tmavě, v interiéru je naopak ponecháno v přírodním odstínu. Zajímavě působí i zkřížené vzpěry, které jsou viditelné jak z exteriéru, tak z interiéru.