Článek
Klienty, pro něž architekt pracoval, byli mladí manželé s dětmi. Jejich požadavkem byl domov, který by aktivně pomáhal rozvíjet dětskou obrazotvornost, fantazii a také vnímání prostoru. Chtěli prostě dům, který by děti mohly neustále objevovat a jehož podoba by je inspirovala neustále k něčemu novému.
Z exteriéru dům šálí svým velice spořádaným vzhledem.
Takové zadání může znít jako nesplnitelné, ovšem japonský architekt se před lety, během svých studií, věnoval i fenomenologii (filozofický směr zabývající se přesným zkoumáním jevů) a ontologii (filozofická disciplína, která se zabývá bytím), a ty byly pro něj nyní při přípravě návrhu domu velkou inspirací.
V jedné kapse po straně spirály je uložena kuchyň.
Schody bez zábradí a skleněné podlahy nejsou nic pro slabé povahy.
Norisada Maeda je znám svým hluboce filozofickým přístupem ke každému projektu. Ve svých poznámkách k Pomeranči mj. vyjadřuje svou frustraci ze způsobu, jakým jsou dnes děti vychovávány.
„Každá osobnost, byť původně narozená s neomezenými možnostmi rozvinout se v cosi unikátního, je nakonec dříve či později degradována ve stereotypního dospělého či jinak řečeno ,obyčejného‘ člověka,“ zlobí se architekt.
Vlastností, kterou Maeda na dětech oceňuje, je jejich neutuchající ochota poznávat stále něco nového a čirá radost z každého nového objevu.
Každá z místností má dostatek světla.
Celý interiér je v čistě bílé barvě.
S ohledem na tento povahový rys dětí navrhl dům, který svým interiérem více než cokoli jiného připomíná jednu velikou prolézačku. Pravda, schodiště bez zábradlí či prosklené podlahy mohou u slabších povah vyvolávat stavy nevolnosti.
A zvlněná podlaha tam, kde by měla být hladká rovinka, to je už vyloženě věc, která „obyčejného člověka“ nepochybně nepotěší. Ovšem když architekti spolu s klienty uspořádali den otevřených dveří a do domu pozvali houf malých dětí, bylo během okamžiku jasné, že hlavní cíl se podařilo do puntíku splnit.
Děti stavbu zaplnily, prolezly od podlahy po strop a nadšeně objevovaly všechny její zajímavosti a neobvyklosti.
Trasu schodiště kopíruje pás oken.
V den otevřených dveřé čekaly na malé návštěvníky po různu rozestavění a posazení panáčci a knížky.
Rovná podlaha není všude samozřejmostí. Na některých místech se jí návštěvník domu pro děti nedohledá.
V den otevřených dveří dům prozkoumali ti nejpovolanější a nejdůležitější - děti.
Jinými slovy, ač si o stavbě může spořádaný dospělý člověk myslet, co chce, je jisté, že mladý pár získal dům, který se jejich potomkům hned tak neokouká. Jen jejich návštěvníci napoprvé asi vždycky užasnou, že uvnitř není nic tak, jak by to podle zažitých zvyklostí mělo být. Že je to dům, kde si budou muset všechno pěkně znovu objevit a sami najít jeho vnitřní řád.
Inteiér domu mnohdy připomíná nejvíc ze všeho velkou prolézačku.
Také vám část domu připomíná návštěvu krasové jeskyně?
Dům Pomeranč stojí v poklidné tokijské čtvrti Meguro, na pozemku o velikosti cca 72 m2, přičemž sám zabírá necelých 43,5 m2. Celková obytná plocha pak činí téměř 121 m2.
Tajemství názvu
Architekt Maeda přiznává, že tvar domu je výsledkem čisté náhody. Vznikl při bezcílné hře jednoho z jeho spolupracovníků s kostkou polystyrenu na řezačce. Když si však architekti rozřezanou kostku blíže prohlédli, napadlo je, že tohle je ona hledaná podstata, jak k návrhu domu přistoupit. My bychom v češtině řekli, že našli konečně jádro pudla, což japonský architekt vyjádřil obratem, že „našli to pravé jadérko pomeranče“. Odtud název domu - Pomeranč.
