Mansarda v objetí pražských střech

Když se jedné pražské rodině v restituci vrátil dům, bylo jasné, že se o něj bude starat tetička, která bydlí hned za rohem. A tak se na její hlavu začaly pomalu a jistě snášet problémy nájemníků. Snad nejčastěji si ale stěžovali na holuby.

Nová právoplatná majitelka začala hledat řešení, až objevila pána, který používal na jejich vypuzení zahraniční pastu. Na to, co pastou potřete, už holub nesedne. Pán dílo poctivě odvedl, a před zaplacením trval na tom, že zadavatelka musí práci převzít a zkontrolovat. „Vylezli jsme po dřevěných schůdkách ke střeše,“ vzpomíná majitelka, „já se raději držela vikýře, ale on vystoupl ven, rozhlédl se, a řekl: To je výhled! Tady by byl krásný byt.“

Jeho slova padla na úrodnou půdu. Proč neustále běhat z bytu v cizím domě do domu svého jen kvůli řemeslníkům, poruchám, opravám, a podobně, když by bylo možné bydlet pod vlastní střechou, a na všechno mnohem pohodlněji dohlížet?

V podkroví byla malá prádelna, pak už jen střecha, ke které ani nevedlo normální schodiště. Její výška nebyla však pro lidi, umožňovala pohybovat se pouze v poloze skrčené. A tak se najala architektka. Navrhla zvednutí střechy, nastavení zdí, zakomponovala do plánů i prádelnu. Ta kromě normální obvyklé výšky stropu nabízela i jiné přednosti – zavedenou elektřinu a vodu.

Chvíli se nad prvními návrhy diskutovalo, a pak se na papíře zrodil byteček s hlavní velkou obytnou místností s kuchyňským koutem, ložnicí se šatnou, koupelnou s WC, předsíní, komorou, a schodištěm, vedoucím na terasu. Celou jednu stranu spodního prostoru měl ještě lemovat balkon.

A pak se začalo stavět. Práce se musely rychle střídat, otevřená střecha, a eventuální deště – to byla hrozba nad hlavami nájemníků. „Nakonec se bohužel podařilo některé vytopit,“ vzpomíná majitelka, „protože plachta, která střechu kryla, byla špatně natažená a skutečně při dešti do domu zateklo.“

Zatímco jedna firma budovala kovové točené schodiště, které mělo vést z bytu na terasu, na vlastních prostorách bytu pracovala firma druhá. Nastavila se středová a obvodové zdi, vznikla nová atypická okna, vysunutá ven, takže prostor místností se podstatně zvětšil. Příčky jsou sádrokartonové.

Potom se vykopaly staré půdovky, položila se izolace, vyrovnal povrch. Novou podlahu dnes tvoří dlažba a lepený koberec. V horní části před vstupem na terasu jsou položena dřevěná prkna. Rozvedla se elektřina, voda, protáhl plyn.

V místě bývalé prádelny vznikla koupelna s WC a také komora, do které se šikovně schoval plynový kotel pro vytápění bytu, a ještě nechal místo pro úklidové potřeby.

U paty koupelny na konci předsíňky se elegantně zvedá točené schodiště z kovu a dřeva. Přes prostornou podestu, na které se dá dokonce i spát, vede na nádhernou terasu, ze které si to s pražskými střechami a vížkami můžete rozdat pěkně z očí do očí.

„V mém bývalém bytě jsem měla málo světla,“ říká majitelka, „a tak jsem toužila po bílé a plném jasu.“ Architektka si představovala všude nízký sedací nábytek, jen pár kousků, ale majitelka se chystala v bytě také pracovat, ne jen posedávat a pít kafíčko. Shodly se na bílé kuchyni, bílé dlažbě i bílém schodišti. Kuchyňský nábytek doplnil truhlář podle návrhu architektky otevřenými i dvířky uzavřenými policemi.

„Bílá dlažba se mi líbila, ale nemám s ní nejlepší zkušenost,“ podotýká majitelka. „Je na nich všechno vidět, ani široké spáry nejsou dobré, mají tendenci tmavnout, a špatně se čistí, dnes bych asi volila spíš dlažbu béžovou a ne zcela jednobarevnou, raději s nějakým žilkováním."

S dlažbou si ale užila majitelka mnohem zapeklitější situace. Na stavbě sice byl stavební dozor, docházela i paní architekta, přesto se dodavatelské firmě povedlo některé věci značně nedotáhnout. Venkovní dlažba byla špatně odizolovaná, z balkonu při dešti teklo do bytu pod ním, z terasy do předsíně majitelky.

Všechno se muselo vytrhat a znovu vykopat, konečně pořádně odizolovat a pak se pokládala kompletně nová dlažba. Odtok z terasy je sveden do světlíku, a i dnes je na plochu terasy a prudké deště opravdu malý. „Ale co,“ usměje se majitelka při líčení katastrof, „aspoň mých špatných zkušeností dnes využívá neteř, která se zařizuje.“

A pak vstaneme a obhlížíme praktické věci. Prostorné skříně s posuvnými dveřmi jsou v předsíni, ostatní pojme šatna za ložnicí. Malý byt tak může volně dýchat, netísní ho žádné velké a těžké kusy nábytku. Ale to není všechno.

Majitelka mi nadšeně ukazuje „schovky“, které vymyslela paní architektka. Po celém obvodu bytu jsou v příčkách dvířka, jimiž se proniká k šikmému zakončení střechy. Tunely jsou začištěné, dá se tudy dokonce i prolézat, ale především tak vzniklo několik šikovných úložných prostorů.

„Myslela jsem si, co je v nich místa, a už jsou všechny plné,“ postěžuje si paní majitelka, a ještě chvíli uvažuje nad tím, že byt už je trochu moc přeplněný. Ke správcovství domu přibyla ještě nadace, a tak se do bytečku musel nastěhovat pracovní stůl, za ním počítač, tiskárna a nakonec i kopírka. „Správní rada zasedá v kuchyni,“ říká paní domu vesele.

Byt je opravdu hodně světlý, nemá žádné žaluzie, protože by se porušily půvabné oblouky oken. Rostlinám se v něm daří dobře. Venku na balkonu musí snést trochu úpalu, stejně jako na jižní části terasy. Původně plánovaný břečťan to na terase rychle vzdal. Libuje si tu však kalanchoe, která dosáhla úctyhodných rozměrů. Daří se i jehličnanům, polokaktusům a sukulentům.

Původně byly na terase spíš listnáče, ale obyvatelka bytu záhy seznala, že věčně naváté listí v bytě není to pravé. Listnáče proto omezila, borovice jsou pořád zelené, a navíc neopadávají. Fíkovník na terase však zůstal, a je za to náležitě vděčný: V době mé návštěvy byl obsypán nalévajícími se fíky. Je mu tu zřejmě dobře a volně.

Mám ostatně podobné pocity. Byt je útulný, a i když je jeho rozloha nevelká, působí velmi vzdušně. Kontakt s okolními střechami je příjemný, vtahuje vás do života města, a přitom vám umožňuje patřičný nadhled.

Na rušné centrum je tu až neuvěřitelný klid. „No, klid tu opravdu je,“ řekne zvláštním tónem majitelka, „dokonce přilákal i zloděje, řekli si asi, že tady je nikdo rušit nebude. V noci spím, a najednou slyším, jak někdo šmátrá v zámku. Tak jsem začala silným hlasem křičet: Kdo jste, co chcete!?“ Zloději zmizeli, zbytek noci proseděla majitelka za dveřmi se starou holí v ruce, a ráno objednala mříže. Zvláštní – světlo v bytě a vzdušná atmosféra způsobily, že jsem si jich ani pořádně nevšimla. Ale jsou tam, a pevné. Pro opravdový klid ve středu města.

 Text: Vladimíra Storchová, časopis PANEL PLUS