Líbí se mi, když je interiér zařízený funkčně, říká bývalá modelka Martina Šmuková

Martinu (Má za sebou kariéru jedné z nejúspěšnějších modelek u nás. Stala se historicky první českou vítězkou soutěže Elite Model Look, v posledních 16 letech pracuje na plný úvazek v neziskovém sektoru) jsme zastihli v pracovním procesu při plánování fundraisingových aktivit její nadace a při přípravě komunikační strategie, která zajistí, že se o nadaci dozví další mladí pacienti v České republice.

Ačkoli o sobě Martina tvrdí, že není manažerský typ, brzy jsme získali pocit, že by se jejím přístupem mohl lecjaký šéf inspirovat. Nesešli jsme se v žádné klasické zasedačce, ale v bytě designérky Ivy Šmídové, kde se servírovala pohodová atmosféra, voňavá káva a skvělé nápady.

Když jsem sama v pubertě řešila nějaké problémy, jeden kamarád mi poradil: „Představ si, jako by se ti přání, které máš, už splnilo, zabal ho do růžové bubliny a pošli ho do vesmíru. Až bude ta správná chvíle, tak se ti ta bublina se splněným přáním vrátí.“ Takže když jsme zakládali nadaci, vzpomněla jsem si, jak mi tahle rada tenkrát pomohla, a řekla jsem si, že by nadace mohla fungovat úplně stejně.

Opravdu různorodá. Od věcí každodenní potřeby, jako je telefon či notebook, které umožňují dětem držet krok se školou a být v kontaktu se svými nejbližšími, přes pohybové, rehabilitační a sportovní pomůcky, které jim pomáhají vracet se do normálního života, k soběstačnosti a ke svým koníčkům, až po takové speciality, jako je detektor kovu na hledání pokladů. Princip je ale u všech stejný - mít na co se těšit, mít důvod uchovávat si naději a motivaci, nepřestávat bojovat.

Management jsem sice studovala, ale vnitřně s ním úplně sladěná nejsem. V mém případě je vedení lidí spíš otázkou přemlouvání sama sebe než vnitřních ambic.

Teď zrovna hledám někoho, kdo by se ujal této role v nadaci místo mě, abych se mohla věnovat tomu, co mi jde daleko lépe - komunikaci s dárci a veřejností.

Nevyznávám žádný konkrétní styl. Líbí se mi, když je interiér zařízený funkčně, harmonicky a když zároveň nepůsobí dokonale sterilně jako z katalogu. A tak ráda doplňuji prostor věcmi, k nimž mám vztah a které v sobě nesou nějaký příběh.

Ať už je to křeslo Butterfly, které mám po babičce, koše a pštrosí vejce, které jsem si dovezla z Afriky, nebo hromada nejrůznějších plédů a polštářků z dalších cest.

Absolutně. S narozením staršího Samíka ještě šlo udržet doma harmonii a pořádek podle mých představ. Jakmile ale přišel na svět ještě Max, tak nastal mírný chaos. Nejdřív vzaly za své všechny kytky, potom stěny, které kluci používali místo papíru na malování. Max dokonce výtvarně pojednal i náš konferenční stolek.

Šest a půl a devět a půl. Abych jim ale nekřivdila, teď už se jejich kreativita usměrnila, takže si vždycky doma uhájím nějaké místo, které se mi podaří hezky uklidit a na chvíli si ho užít.

Jako modelka jsem hodně cestovala, takže to snad ani nespočítám. První opravdový domov jsem si ale vytvořila, když jsem se stěhovala z Brna, odkud pocházím, do Prahy, do krásného půdního prostoru.

Tam jsem mohla uplatnit svoji kreativitu a zařídit jej podle svých představ. Navrhla jsem si tam a nechala vyrobit stůl s podnožím z kusu kamene a se skleněnou deskou a k němu židle.

Nejvíc jsem si ale užila stěhování v našem současném bytě, do něhož jsem přišla původně sama, a už tenkrát se mi zdálo, že je tak akorát. Teď v něm bydlíme čtyři a pořád musí být tak akorát. A tak neustále něco přestavujeme a upravujeme, abychom se do něj vešli.

Vážím si vybudování terapeutické zahrady ve Fakultní nemocnici Motol v Praze, která je vybavená různými prolézačkami pro malé a minigolfem pro starší pacienty. Jejím cílem je zpříjemnit pobyt dětem, které absolvují dlouhodobou léčbu, což se daří i díky jejímu originálnímu pojetí od výtvarníka Lukáše Urbánka. Moc si cením lidí, kteří se kolem nás shromažďují a chtějí se do pomoci zapojit.

Je pravda, že od té doby, co mám děti, se snažím nepouštět si ji tolik k tělu, což neznamená, že by se mě příběhy, s nimiž se setkávám, osobně nedotýkaly. Spíš jde o to vrátit se vždycky k pokoře a k vědomí, že není v silách člověka ovlivnit úplně všechno.

Přijmout fakt, že život není vždycky spravedlivý a že nespravedlnost zasahuje i malé a mladé lidi, to je věc, s níž hodně bojuji. Ve finále mě ale moc potěší, když vím, že jsme zpříjemnili člověku nejhorší etapu jeho života nebo čas, o němž ví, že už ho příliš nezbývá. Je v tom bolest a smíření zároveň.

Anna Martinková, www.modernibyt.cz