Krematorium ze Spalovače mrtvol vypadá jako perníková chaloupka. Letos slaví sto let

První žeh se v pardubickém krematoriu konal přesně před sto lety, 28. září 1923, a rodina zesnulé ženy za něj symbolicky nezaplatila ani korunu. Budova dodnes slouží svému účelu, jen původní pece už nefungují a jejich úlohu převzala novější technologie v přístavbě.

„Kremace žehem a kremační hnutí vůbec se pojí se vznikem mladé republiky, protože se jednalo o jistou revoltu vůči monarchii úzce spjaté s církví,“ vysvětluje nám mluvčí Služeb města Pardubic Klára Sýkorová.

V dřívějších dobách byli upalováni jen zločinci a čarodějnice a církev zpopelnění až do šedesátých let odmítala. Zákonně byla kremace povolena od dubna 1919 a pardubické krematorium bylo spolu s tím libereckým a pražským jedním z prvních u nás.

„Na sklonku roku 1918, tak jako vznikala republika, byla vyhlášena architektonická soutěž na autora návrhu této dnes již národní kulturní památky. Soutěže se zúčastnilo 81 návrhů a v porotě byla tak slavná jména jako například architekt Gočár nebo Machoň,“ přibližuje Sýkorová.

První místo ale paradoxně uděleno nebylo, oceněni byli autoři až na druhém místě. K realizaci byl nakonec vybrán návrh Pavla Janáka, který ho ještě přepracoval, a do stavby samotné se stavbaři pustili v roce 1922.

Podporovateli kremace byl projekt hned od počátku považován za národní manifest a byl velice obhajován. Zvoleným stylem byl rondokubistický sloh neboli dekorativismus. I díky tomu působí dvoupodlažní objekt spíše jako vystřižený z pohádkového příběhu než jako místo posledního rozloučení se zesnulými.

„Architekt Janák prezentoval budovu jako slovanskou chalupu, která je velmi ornamentální, zdobná a na první pohled zaujme právě tím, že se nejedná o běžnou stavbu. Budova měla připomínat také antický chrám, protože vůbec první krematorium vzniklo v Itálii,“ doplňuje Sýkorová.

Objevovaly se však i hlasy proti návrhu. „Těžko soudit dnešním pohledem, každopádně víme, že zastánci funkcionalismu by rádi architektonický styl volili určitě jiný,“ zmiňuje zástupkyně pardubických služeb, které dnes mají krematorium ve vlastnictví.

K Domu světla, jak se místu také říká, se přichází vstupní branou, od které se táhne cesta až k monumentálnímu hlavnímu schodišti doplněnému dvěma sochami. Nad nimi se tyčí výrazný trojúhelníkový štít s kruhovou vitráží, jež symbolizuje sluneční kotouč vedoucí poutníky.

Schodiště se skládá ze čtyřiadvaceti schodů – podobně jako počet hodin, který je člověku v jednom dni vyměřen. Od schodiště se vine na dvě strany ochoz s terasou a sloupovím. Na ochozu krematoria jsou kolumbární schránky, některé z nich se správa právě u příležitosti stoletého výročí rozhodla zrekonstruovat.

„Uvádíme je do původního stavu, tak jako byly v době, kdy se budova stavěla. Je to velmi náročná truhlářská, kovářská a sklářská práce, protože každé okýnko má zabrušované sklo. Jsme rádi, že můžeme budově tento ‚dárek‘ dát, byť je pro nás velmi nákladný, protože musíme spolupracovat s památkáři a dodržovat původní postupy,“ zmiňuje mluvčí a bere nás dovnitř budovy.

„Přesunuli jsme se teď do velké obřadní síně v patře. Je zajímavá tím, že je stejně zdobná jako exteriér budovy, je tady spousta ornamentů. Účastníci smutečních aktů tak mají prostor pro odpoutání své pozornosti prohlížením si jednotlivých detailů, které zde profesor Kysela (prof. František Kysela, autor slovenských motivů v interiéru budovy - pozn. red.) vyobrazil,“ ukazuje kolem sebe Sýkorová.

Je to třeba výrazně modrá klenba s pásy hvězd, které, jak se dozvídáme, jsou ve skutečnosti slunci. Zmiňovaná vitráž ve štítu sem jako kulaté oko přivádí denní světlo, které osvětluje mimo jiné i dvoje zdejší varhany. Ovšem jen jedny jsou od počátku funkční, druhé spíš na ozdobu.

Nad vyvýšeným katafalkem se tyčí nepřehlédnutelný „vítězný oblouk“. Společně mají odkazovat na prostředí kostelů, podle naší průvodkyně mělo jít o jakousi úlitbu církvi, která nesouhlasila s tehdejším zákonem o kremacích.

Oblouk dříve zdobil také nápis odkazující na bibli: „Já živ jsem i vy živi budete.“ Dnes už se na něm nachází řada lipových listů a jde o jednu z mála změn, které síň potkaly, jinak zůstává téměř stejná.

Z boční místnosti pro čekající smuteční hosty míříme ještě dolů, do prostor technického zázemí. Tady se nacházejí chladicí boxy, pitevna, sklady rakví či místnost pro úpravu zesnulého.

V přízemí v minulosti býval také byt správce. „Bydlel tu i se svojí rodinou. Kolegům se kdysi ozvala dokonce paní, která se tu narodila a vyrostla. Dneska je v místech bývalého bytu zázemí pro zaměstnance, šatny, kuchyňka,“ doplňuje mluvčí.

„Teď stojíme v suterénu u dvou původních pecí, které mohou diváci znát třeba z kultovní české hororové komedie Juraje Herze Spalovač mrtvol, která se právě v našem krematoriu natáčela,“ zmiňuje průvodkyně legendární dílo spojené s tímto místem.

Prý i pohrabáč u spodních pecí, do kterých padal popel, má být přesně ten, který měl v šedesátých letech v rukou Rudolf Hrušínský coby Karel Kopfrkingl.

„Původní pece už nejsou v současné době používány, byly nahrazeny přístavbou z 90. let, kde je nová technologie,“ upozorňuje nás naše průvodkyně na zadní část budovy.

Mimochodem, filmového Spalovače mrtvol si mohou zájemci připomenou i na speciálních promítáních přímo v krematoriu, nejbližší se koná 4. a 11. října. Na státní svátek 28. října tu pořádají zase den otevřených dveří a komentované prohlídky. Ke stému výročí byla vydána také edice sběratelských poštovních známek.