Kouzlo starých časů: Jak se vysloužilá křesla a skříně mění na žádané retrokousky

Gauče a skříně po prarodičích nebo stolky a křesílka z bazarů se pro mnohé lidi stávají lákavou alternativou k nábytku z dřevotřísky, kterého jsou dnes plné obchody. Zvlášť když pochází z rukou zajímavého designéra. Otlučeným starším kusům, které však mohou díky použitým materiálům ještě dlouho dobře sloužit, se proto obdivovatelé uměleckého průmyslu či jen milovníci starých časů snaží vdechnout nový život. Někteří se pouštějí do jeho renovace vlastními silami, jiní ho radši dovezou šikovnějším kamarádům nebo odborníkům. Kvůli zájmu o retro se leckdo i pouští do podnikání nebo se doučuje řemeslo.

Svoji firmu Retrohome založil Tomáš Grund (37) asi před deseti lety. Začínal doma v kuchyni, dalších pár let sídlil v Praze v Kolbenově ulici u Pragovky, tehdy začal známý industriální areál znovu ožívat, a teď už čtvrtým rokem provozuje dílnu ve Kbelích. Dělí se o ni s kamarádem.

„Je to tady trochu punkový,“ varuje nás cestou do dílny. Projdeme přední místností, která funguje zároveň jako obchod - pravou stěnu kryjí police se šálky, talíři, vázami a figurkami. „Porcelán prodává kamarád, já se zabývám hlavně renovací nábytku,“ vysvětlí.

Vyučený umělecký truhlář a restaurátor starožitného nábytku si otevřel vlastní živnost po více než deseti letech praxe ve firmách, kde se věnoval období od sedmnáctého století až po secesi. „Naučil jsem se toho za tu dobu hodně, ale po čase jsem měl všech těch vyřezávaných ornamentů už dost. Mnohem víc se mi líbila předválečná moderna,“ usmívá se a vede nás do dílny, kde nás s fotografem okamžitě upoutá právě předválečný sekretář. Vysokou skříňku zdobí jen jednoduchá kombinace tmavé dřevěné dýhy, bílého skla a chromu. Přesto působí luxusně, navíc skrývá zajímavou vychytávku: poměrně velkou „vanu“ na led, určenou k chlazení lahví alkoholu.

Když se před lety zatoužil osamostatnit, povzbudily ho k tomu i úspěšné nákupy na bazarech: stojací lampy ve stylu art deco nebo funkcionalismu, které bylo možné pořídit za patnáct stovek a opravovat je doma v kuchyni. Nejčastěji je prodával přes jeden z velkých aukčních domů. Za pouhou pětistovku nebo nejvýš patnáct set bylo možné koupit i křesla od designéra Jindřicha Halabaly, která majitelům už nestála za opravu.

Dřevěnou kostru jednoho z Halabalových modelů má Tomáš Grund zrovna připravenou na stole. Ohýbané tmavě mořené dřevo ošetřuje novou šelakovou politurou. „Ještě nedávno tahle křesla lidi vyhazovali a dnes se prodávají v předrenovačním stavu i za dvacet tisíc. Přijde mi to už dost nadsazené, ale je o ně velký zájem a na trhu jich už ubývá,“ vysvětluje a dodává, že během několika let vzrostla také cena práce a materiálů, takže jejich renovace už vyjde i na pětačtyřicet tisíc korun.

Křesla si tedy dnes pořizuje spíš bohatší klientela. Také proto se mu jeho počáteční strategie „koupit, opravit, prodat“ už tolik nevyplatí a nábytek většinou renovuje na zakázku.

Nezdá se mi však, že by kvůli rostoucí ceně zájemců kdovíjak ubylo: opravených křesel tady totiž čeká na vyzvednutí hned několik a mezi nimi i zajímavé rozkládací sofa, pozoruhodný model s celodřevěnou kostrou H 215, který vyráběly Uměleckoprůmyslové závody v Brně. Jenže Tomáš Grund je přece jen trochu jiného mínění, a to ani nemusí pátrat ve výkazech: „Zájem je pořád velký, ale už ne tolik. Byly doby, kdy jsme vůbec nestíhali a měli jsme čekací lhůtu na čalounění i tři čtvrtě roku. Teď to většinou trvá tak dva tři měsíce.“

Čím dál častěji ho však v jeho dílně naopak vyhledávají zákazníci, kteří mají zájem o záchranu poválečného nábytku. V poslední době je sice „in“ styl spojený s úspěšnou československou výstavou na Expu 58 zvaný jednoduše Brusel, jenže do Retrohomu lidé přivážejí i mladší nábytek z šedesátých a sedmdesátých let. Někdy i úplně všední, jak se můžeme přesvědčit v sousední místnosti.

Zpravidla jsou to obývací sestavy po rodičích - gauč, sekretář, křesílka a stůl. „Ještě před pěti lety přitom nebyl o renovaci takových kompletů žádný zájem. Lidé sice vědí, že nemají nijak významnou prodejní cenu a že oprava je bude něco stát, ale mají k nim vztah. Jedna paní mi například řekla, že by se maminka musela v hrobě obracet, kdyby se to vyhodilo,“ vysvětluje. Žádný div - předchozí generace si pořizovaly nábytek na celý život a podle toho se o něj také staraly.

Křesla Jindřicha Halabaly ještě nedávno končila na skládkách, dnes patří k těm nejoblíbenějším kusům retro nábytku. Stačí chvíli pátrat na internetu a zájemce je objeví na stránkách leckterého čalounictví, kde si všimli aktuálního trendu. Jenže ne každý je opraví opravdu dobře, jak zjišťuje i zakladatelka pražské firmy Retronaut Pavla Kosová (42), která se specializuje na jejich redesign.

„Čas od času se na mě obrátí klient, který si nechal křeslo zrenovovat, ale nedopadlo to podle jeho představ, a hledá, kdo by to napravil. Viděla jsem už leccos, i viditelné stopy po elektrické brusce,“ podotkne. Potkaly jsme se v jedné karlínské kavárně nedaleko jejího architektonického studia. Zdejší sedací nábytek je mi nápadně povědomý: pokud to není přímo Halabala, jsou to některé z podobných dobových modelů. Když se Pavly Kosové zeptám, jestli kavárnu náhodou nezařizovala, jen se usměje: „Většina křesel neprošla velkou opravou.“

Zákazníci Retronautu dávají obvykle přednost kompletní renovaci, ale místo složité původní vazby per většinou zvolí moderní čalounické materiály, pružiny a vatelín. Důvodem je nejen jejich nižší cena, ale i poměrně rozšířený zdravotní problém - alergie. „Přece jen se v nich tolik nedrží roztoči a další alergeny, jako kdyby se použily původní organické materiály,“ míní. Sama trpí ekzémem. Do čalounických prací se proto ani nemůže pouštět osobně, i když přiznává, že ji to zpočátku chvilku lákalo. „Ta křesla jsou většinou nejméně osmdesát let stará. Možná bych to mohla zkusit v rukavicích až k ramenům a v masce,“ dodává.

Vystudovala architekturu, a tak se věnuje především své profesi - rekonstrukcím a interiérům bytů -, ale ještě před pár lety byla na rodičovské dovolené a právě během ní se naprosto neplánovaně zrodila vedlejší linka jejího podnikání.

„Byla to obrovská náhoda. Jednou jsem si u popelnice před domem všimla křesla. Nevěděla jsem, oč jde, ale bylo mi povědomé, a když jsem se pak doma podívala na internet, okamžitě jsem pro něj běžela zpátky,“ vzpomíná, jak našla Halabalův model H 269, který se vyráběl sériově od třicátých až do padesátých let. Od šťastného nálezu uběhlo jen několik let a H 269 se mezitím stalo ikonou: dnes je z jeho tvorby zřejmě nejvyhledávanější.

Tehdy ho Kosová v žádném případě neměla v úmyslu prodat, těšila se, že si ho opraví pro sebe. Když ale její úlovek obdivovala budoucí švagrová, napadlo jí věnovat ho novomanželům jako svatební dar.

„Upustila jsem proto od myšlenky, že bych se do opravy pustila sama, ale vůbec jsem netušila, že nechat ho zrenovovat bude tak složitý úkol. Když se mi konečně povedlo sehnat kvalitní řemeslníky a dotáhnout to do konce, řekla jsem si, že bych tu prošlapanou cestičku a vynaloženou námahu mohla využít,“ vysvětluje, jak vznikla idea udělat si z redesignu vysloužilých křesel živnost na přivýdělek při rodičovské.

První kousky nabízela na internetu prostřednictvím webu Fler, brzy však spustila vlastní stránky pod značkou Retronaut. Křesla, případně jejich sety s kávovým stolkem, nejen vykupuje a prodává, ale renovuje i na zakázku. Jako profesionální výtvarnice se snaží o co největší efekt, baví ji vyhledávat co nejzajímavější potahové látky. „Vypadají dobře v kombinaci s jakýmkoli moderním vzorem, ale nejlepší je, že občas se dnes dají najít i látky, které byly navrženy ve stejné době jako ta křesla a jsou přitom naprosto neuvěřitelně současné,“ zmiňuje.

Kromě Halabaly ji zajímá také nábytek jeho vrstevníků Koželky a Kropáčka nebo o něco mladších kolegů, jako byli Šmídek a Šuman, kteří působili hlavně v padesátých a šedesátých letech. Jak zjišťuje, československý dobový design se líbí nejen doma. Mezi jejími zákazníky se tu a tam objeví i někdo ze zahraničí, aniž by o prodej v cizině jakkoli usilovala. Nedávno například posílala už druhý pár křesel lodí do Singapuru.

„Jestli mi někdo donese k opravě Halabalu, začne to být s tím mým kutilstvím vážné, “ pomyslel si před třemi lety Lukáš Václavík (37), když doma renovoval čím dál víc kousků starého nábytku pro kamarády. Začínal s křesly, která objevil ve sběrném dvoře, a když to uviděli přátelé, rozkřiklo se to a začali mu nosit k opravě svoje úlovky: stolek, křesla, skříňku…

Halabala se objevil ani ne za půl roku. Lukáš to opravdu vzal jako signál a založil si živnost. Doma v kuchyni už se s nábytkem roztahovat nechtěl, proto si nejdřív pronajal u známých suterén a vzápětí se na něj usmálo štěstí: v centru Brna zrovna otvíral Kumst, kreativní hub, který pro tvůrčí lidi nabízí i zázemí s vybavením. „Přihlásil jsem se jako jeden z prvních a vybrali mě,“ pochvaluje si prostory pro svou dílnu Na ponku. Nacházejí se v prvním patře budovy, v níž donedávna sídlila fakulta výtvarných umění.

Poté, co se škola vystěhovala, tu a tam se po ní ještě našlo v domě nebo na dvoře něco k vyhození, co se vyplatilo předtím ještě důkladně probrat. Lukáš nám ukazuje dýhovaný televizní stolek na chromované noze. Vrchní deska je zničená a noha se viklá, tenhle kousek zkrátka vypadá, že už to má za sebou. Jenže on v něm vidí potenciál. „Pořád je funkční, noha je výškově nastavitelná a bez problémů se otáčí. A mám tady takový kus zajímavého plastu, který by se hodil nahoru na desku místo té dýhy,“ plánuje opravu, kterou však stále odkládá kvůli větším zakázkám. Nohu stolku podloží lepenkou a postaví nám na něj kafe.

Nejčastěji sice pracuje na zakázku, jenže když za ním někdo přijde a nabídne mu kus nábytku, který by jinak vyhodil, většinou ho neodmítne.

„Podobných střepů, jako je tenhle stolek, mám už skoro plnou vedlejší místnost. Baví mě, když je můžu zachránit,“ vysvětluje. Nicméně uznává, že je mezi zakázkami nestíhá opravovat tak rychle, jak si představoval, a sklad už mu pomalu přerůstá přes hlavu: „Začal jsem vlastně nedávno a snažím se teprve najít ten správný balanc mezi zakázkami a prodejem, tuhle druhou linku teprve rozjíždím.“

K designu a umění tíhl vždycky, ale dostal se k němu později a oklikou. „Pocházím z Karviné, to je průmyslový kraj, a tak jsem místo na gymnázium šel na elektrotechnickou průmyslovku,“ vysvětluje. Po maturitě však změnil směr, ke studiu lingvistiky si přibral ještě vědy o umění a management v kultuře. Nicméně nakonec dal přednost práci rukama. „Manuálně zručný jsem byl odjakživa, už jako kluk jsem se doma pustil do opravy staré skříňky nebo police,“ zvažuje, jak mohl nakonec dospět k natolik zásadní změně profese.

Čalounit se učil jako samouk, leccos nejdřív odkoukal u známé a později si ještě přibral na výpomoc do dílny mladou čalounici, která brigádu využila zároveň jako školní praxi. „Díky ní jsem se doučil, co jsem ještě neuměl,“ usmívá se. Brigádnice má však už dnes vlastní živnost a Lukáš Václavík nyní spolupracuje především s restaurátorkou. Bez ní si provoz dílny Na ponku vůbec neumí představit, fungují vlastně už jako partneři. Její odborné zásahy potřebují hlavně dřevěné části pokryté lakem nebo nátěrem, často rozlešťují šelakovou polituru.

Pokud jde o křesla, zákazníci teď nejčastěji přicházejí s těmi od Halabaly, i s jeho kávovým stolkem známým jako Pavouk, to je zdejší evergreen. Oblíbené jsou také židle, hlavně thonetky. Kromě předválečného nábytku však roste zájem také o design šedesátých a sedmdesátých let. Nejvyhledávanější z té doby jsou prý designéři jako Šmídek nebo Jirák, zájem je také o různý trubkový nábytek z pochromované oceli, který je spojený s širokou škálou tvůrců. Jedno takové chromované křesílko s poškozeným sedákem právě opravuje pro Volmanovu vilu v Čelákovicích.

Na otázku, jestli už se mezi zákazníky objevuje zájem o ještě mladší nábytek z 80. let, však odpovídá, že tohle období stále čeká na objevení. „Pár zajímavých tvůrců se tam ale určitě taky najde,“ míní obdivovatel designu, který sice drtivou většinu času už tráví ve své dílně, ale jeho nová profese ho ještě neživí na plný úvazek. Zhruba třikrát až pětkrát do měsíce ho můžete potkat jako průvodce v brněnské vile Tugendhat.