Článek
Před pár měsíci se objevila na Kafkově náměstí v Praze, v rámci Prague Photo, dvě veselá keramická křesla. Bylo zajímavé pozorovat kolemjdoucí: pán se na jednom rozšafně rozvalil a četl noviny, dáma si sedla způsobně na kraj a vyřizovala SMS, parta mladých se na nich nadšeně poskládala před objektiv fotoaparátu.
Podobně přirozeně lidé reagují i na další objekty sympatické výtvarnice – ať jde o dětské hřiště v Letenských sadech či ve Stromovce, přírodní park v Bedřichově, nebo brány Torii v Nizozemsku. Přitahují barvami, tvary, strukturami. Přitom vždy citlivě zapadají do prostředí a vybízejí velké i malé, aby vstoupili na chvíli do světa fantazie.
Vaše sochy se líbí, zakázky se vám asi jen hrnou?
Díky nestabilitě, ekonomické krizi, ale i neschopnosti využívat evropské fondy klesá v poslední době zájem municipalit o řešení veřejných prostorů, takže i mých zakázek ubylo. První vlna, kdy jsem „zabydlela“ asi patnáct různých míst po republice, opadla. Města se ohánějí formulkou: nejsou peníze. Takže se teď přeorientovávám spíš na soukromý sektor. Přitahují mě i další možnosti, kam nabídnout plastiky – obchodní galerie, foyer firem, letiště…
Zajímala jste se vždycky o práci s hlínou?
Jako holka jsem chtěla ilustrovat knížky. Po tatínkovi, který byl chirurg a malíř amatér, jsem asi zdědila kousek talentu, takže moje cesta vedla na olomouckou pedagogickou fakultu, obor výtvarná výchova. Rok jsem učila na základce, a protože mě lákala práce s hlínou, využila jsem nabídku kamarádky na praxi v keramické manufaktuře v Opavě, abych se naučila techniku točení na kruhu.
A tam zapracoval osud…
V přilehlé jízdárně jsem poznala trenéra a parkurového závodníka Jirku – a za dva měsíce jsme se brali. To jsme ještě netušili, že vytvoříme i stabilní pracovní tým. Já chtěla dělat keramiku a on měl organizační talent, takže se odvážně vzdal své profese a založili jsme v divoké době kolem revoluce vlastní keramickou dílnu. Nic moc jsme o řemeslu ani o podnikání nevěděli, ale byli jsme plní naivního nadšení, do toho se nám narodilo miminko. První rok byl nejtěžší…
Obří plastiky s poznatelným rukopisem zdobí víc než tucet českých hřišť pro malé i velké. Na snímku Máma a Táta ze Stodůlek.
Kdy se vám začalo dařit?
Učili jsme se za pochodu a vyvíjeli ve skocích. Od hrníčků jsme se posunuli k servisům, vázám, soškám a objektům, pořád jsme experimentovali. Přátelé obraceli oči v sloup, ale na to jsme se neohlíželi. Rodiče naštěstí byli tolerantní. Já bych si taky dnes nedovolila říkat své dceři, co a jak by měla dělat. Po třech letech jsme se přestěhovali do Liberce, zrekonstruovali jsme kus domu, vytvořili dílnu a dostali nabídku na první větší realizaci.
Tehdejší pracovní model nám funguje dodnes. Já přijdu s výtvarnou ideou – a Jirka ji technologicky a produkčně uchopí. Ovšem jsme už tak srostlí, že kolikrát ani nevíme, čí ten který nápad byl, je to týmová práce.
Vycházíte ze známých vzorů a dovádíte je dál…
Vždycky se mi líbily hravé nápady rakouského výtvarníka Hundertwassera, obdivovala jsem Gaudího, Miróa, Picassa. Tahle inspirace se nabízí, když někdo dělá keramiku a mozaiku větších rozměrů. Taky jsem se cítila jako doma v Mexiku, kde se odpradávna užívaly stejné barvy, jaké mám ráda já. Ale proč to tak je, nevím, možná jsem tam žila v minulém životě, začínám na tyhle věci pomalu věřit…
Často navrhujete atypická hřiště. Jaká je vaše filozofie?
Před lety mě zaujalo ve Švédsku, že si tam na hřištích hrají s dětmi i dospělí, zatímco tady maminky většinou jen sedí na lavičce a koukají. Unifikovaných hřišť, kde mají děti uměle nalajnované, co dělat a jak si hrát, je u nás už spousta.
Já je naopak nechci svazovat, mým cílem je, aby malí i velcí návštěvníci vstoupili do prostředí, které je inspiruje, a cítili se v něm zcela volně. Jako kdysi v přírodě, kde si hráli jednoduše s tím, co našli. Vytvářím takový prostor k zastavení.
Která realizace je pro vás srdeční záležitostí?
Mě vždycky nejvíc baví ta poslední. Ale obrovskou zkušeností byla zakázka v Nizozemsku. Vzniklo to tak, že Liberec byl spřáteleným městem Amersfoortu, kde se rodil pozoruhodný developerský projekt výstavby celé městské čtvrti a mně bylo nabídnuto vytvořit artefakt do nového parku. Pracovní setkání s renomovaným architektem landscapové kanceláře bylo profesionální a přitom kamarádsky milé. Velmi cenná zkušenost.
Alexandra a Jiří Koláčkovi tvoří nerozlučný tým už skoro čtvrt století.
Holanďané věnují krajinotvorbě velkou pozornost, jejich přístup je zodpovědný a kontinuální – když se třeba vymění radní, předchozí dohody platí dál. U nás obvykle každý, kdo se dostane k moci, vše předchozí zruší. Za dva roky přibylo město Nijmegen, které je součástí projektu, jaký tu nemá obdobu: jde o rekultivaci toku řeky Rýn (pod názvem Room for River – prostor pro řeku), což by mohlo zajímat po povodních i nás v Česku. Od lidí žijících v zátopových oblastech vykoupil stát jejich pozemky a nabídl jim alternativu – život v nově postavených čtvrtích.
Způsob provedení je opět učebnicí konstruktivní komunální politiky a úcty k veřejnosti. A v jedné z těch čtvrtí jsem dostala možnost vytvořit velkou venkovní lavici před objektem továrny přestavěné na polyfunkční středisko.
Zajímavá spolupráce se rýsovala taky ve Španělsku…
V Madridu. Šlo o obrovský krajinářský projekt Rio Manzanares, při němž se ústřední městská komunikace svedla pod zem a překryla parkem. Dnes je hotová a funguje, ale bohužel bez našich artefaktů. Do hry totiž vstoupily finanční problémy Španělska, takže co bylo možno osekat, zrušili. Byla jsem v tom už hodně zainteresovaná, ale je to prostě zkušenost. Možná jsem měla být razantnější, víc si hlídat místo činu. Takže jsem návrhy strčila do šuplíku…
Ocitla jste se někdy ve slepé uličce?
Třeba jsem zkoušela při práci ještě učit, ale když jsem se chtěla věnovat kvalitně žákům, nic svého jsem neudělala. Nebo jsme dostali nabídku vyrábět ve velkém keramické hodiny. Dnes jsme mohli mít zavedenou továrnu! Ale pochopila jsem, že mě víc láká kvalita než kvantita, a vycouvali jsme.
Časem jsme taky zjistili, že není třeba dělat naše objekty z čím dál větších kusů, původně jsme je vyráběli v celku a plné, čímž byly strašně těžké a složité na manipulaci, ale že kouzla velkého lze docílit i rozřezáním na menší díly a použitím mozaiky. Dnes obě metody kombinujeme.
Kde získáváte materiál a jak přesně vaše sochy vznikají?
Hlínu v Doubravicích nad Svitavou a glazury v keramickém Centru v Praze. Stavební chemii kupujeme od německé firmy, která garantuje, že hmoty, betony, zálivky, spárovadla i nátěry mají stejnou kvalitu, jsou kompatibilní a trvanlivé. Metodou omylů a konzultací s odborníky jsme došli ke specifickému postupu.
Nejdřív se vypravím na místo a načrtnu návrhy, které investorům přibližuji ve studiích a vizualizacích. Potom vymodeluji model, který dáme naskenovat 3D skenerem a technicky ho rozpitváme tak, abychom byli schopní věc vytvořit v reálném měřítku. Vypočítáme zvětšení a musíme vzít v úvahu smrštění hlíny asi o 12 procent. Věc pak vyřežeme z tvrzeného polystyrénu, na něj naneseme hlínu, poté polystyrén zmenšíme, kolem něj dáme drátěnou armaturu a zalijeme betonem.
Anebo lze udělat sklobetonový skelet, na který se lepí menší kusy. Tím navíc dosáhneme velkého odlehčení, naše poslední sochy váží třetinu těch původních! Některé solitéry ale stále modeluji klasickým sochařským způsobem.
Na tak složitý proces vám asi nestačí původní ateliér?
Ateliér jsme několikrát stěhovali do většího a v posledních letech přetváříme ke svému obrazu starou továrnu v Janově. Máme jednoho, naprosto všestranného zaměstnance a další profese – svářeče, zedníky – si podle potřeby najímáme, stejně jako těžkou techniku.
Stane se, že musíte nějakou sochu po čase opravit?
Soukromé zakázky si majitelé hýčkají, tam není co řešit. Sochy většinou své autory přežijí. A hřiště? Na rozdíl od prolézaček a laviček ze dřeva a kovu, které se musí každý rok natírat, naše sochy mají údržbu jako kámen, neerodují. I když jedna z prvních věcí – želva v Liberci – je za patnáct let už špinavá a pomohl jí i místní sprejer. Potřebovala by očistit a trochu přespárovat. Ozvala jsem se proto městu, ale nikdo neodpověděl.
S manželem jste pohromadě 24 hodin denně. Netrpíte ponorkovou nemocí?
Ponorek a krizí jsme zažili za těch 24 let už několik. Dá se jimi projít, protrpět je, prodiskutovat… a nakonec se tomu zasmát. Je potřeba vzít si chvilku pauzu a odpočinout si od sebe, to je jasné. Takže dovolené trávíme raději každý zvlášť, já miluju teplo a poznávací cesty s kamarádkami.
Navíc každého baví jiné sporty – Jirku windsurfing, já dávám přednost powerjóze, která mě udržuje i ve fyzické kondici. Sochařina je občas pěkná dřina. Ale moje fyzioterapeutka tvrdí, že díky fyzické práci jsem na tom možná lépe, než kdybych seděla celý den u počítače.
Je šance, že by jednou převzala rodinný podnik dcera?
Kdepak, studuje na Karlově univerzitě ekologii a má jiné zájmy. Spíš si jednou najdeme šikovné stážisty, které vychováme a pomalu jim to předáme. Ale zatím žiju svůj splněný sen. Objevuju, zkoumám, mám ráda nové výzvy…
Přitom se teď vlastně obloukem vracím zpátky do galerií. Udělat samostatnou výstavu je v našem případě složité, ale budeme se víc zapojovat do společných akcí jako třeba Designblok. Vidím to jako celkové zklidnění, už nejde o žádný závod, chci si vše víc vychutnávat a hrát si s tím.
