Kde se vzal šumperák a proč byl tak oblíbený

Šumperáky najdete na mnoha místech naší republiky, nejčastěji v menších městech a na vesnicích. Jejich počet se odhaduje na pět tisíc – tolik plánů totiž prodal jejich projektant Josef Vaněk. Ale dalších, postavených na základě zkopírovaných plánů, by mohlo být klidně ještě čtyřikrát tolik.

V 60. letech si je začaly stavět svépomocí mladé rodiny, které toužily po moderním bydlení, docela jiném, než jaké znaly od svých rodičů. Plnily si tím své sny a bylo jim vcelku jedno, co si o tom myslí odborníci. Ti totiž upozorňovali na to, že typové domy V, jak se oficiálně nazývaly, naruší charakter vesnic s klasickými hospodářskými usedlostmi a sedlovými střechami.

Fotograf a historik umění Tomáš Pospěch (*1974) se před časem rozhodl šumperáky zmapovat jako fenomén doby a sám netušil, jaká téměř detektivní práce ho čeká.

Výsledkem jsou dvě knihy – první, zachycující především vznik legendy, a nyní druhá Šumperák / Ztráta plánu, pojatá jako umělecká publikace.

Jak se mladý historik dostane zrovna k tématu šumperáků? „Poprvé mě to napadlo někdy kolem roku 2000, kdy jsem pomáhal Veronice Zapletalové s publikací o chatařství. Již tehdy jsem se zamýšlel nad tím, jak si vlastně lidé za socialismu představovali místo, kde budou šťastní, a jak do výsledného objektu zapojili svou kreativitu.

Lidová tvořivost neznala mezí, a pokud nebyl k dostání stavební materiál a nebyly k dispozici ani architektonické kanceláře či stavební firmy, musel si člověk vystačit sám,“ vysvětluje.

„Velmi mě přitom ovlivnil profesor Rostislav Švácha, který nám na univerzitě v Olomouci přednášel o moderní architektuře. Jako fotograf jsem pak zpracovával nejrůznější témata, přitom jsem narazil i na šumperák a všiml si, že k němu neexistuje žádná literatura.

Na wikipedii se píše o tom, že první takové domy byly postaveny v Šumperku, a když jsem tam měl výstavu, rozhodl jsem se je najít a promluvit si s jejich obyvateli. Tak jsem zjistil, že všechno je jinak a že tyhle domy nejsou zdaleka první,“ začíná své vyprávění Tomáš Pospěch.

Když se Tomáš Pospěch rozhodl, že se pustí do objevování šumperáků, věděl, že jejich autorem byl Josef Vaněk (1932–1999), který v Šumperku působil jako projektant. Původně se vyučil zedníkem u Bati ve Zlíně, pak studoval na Nižší průmyslové škole stavební.

Později si dodělal maturitu na stavební průmyslovce a přihlásil se na Vysokou školu pozemního stavitelství v Brně, kterou ale kvůli svému vytížení nedokončil. Jeho život totiž zcela pohltil šumperák.

Vytvořil ho u rýsovacího prkna jako zaměstnanec Okresního stavebního podniku pravděpodobně v roce 1965. Jeho cílem bylo nabídnout lidem moderní jednoduchý domek, který se v 60. letech dal pořídit za 100 tisíc korun. Samozřejmě za předpokladu, že si ho lidé postavili sami.

„Datum vzniku šumperáku byl první problém, na který jsem narazil. Stalo se mi, že jsem přijel k jedné paní a ta mi u kávy povídá: My jsme si dům stavěli v roce 1963. Oponoval jsem, že to není možné, že se plete. A ona znovu odříkává – vdávala jsem se v roce 1962, rok nato jsme začali stavět, 1964 se nám narodilo první dítě…

Za čtrnáct dnů sedím u jiné majitelky šumperáku a ta povídá: My jsme ho postavili v roce 1961. To už jsem jí nevěřil vůbec, tak vstala a přinesla plány, na nichž měla razítko úřadu z roku 1961,“ vzpomíná historik.

Tak Tomáš Pospěch spolu s historičkou Martinou Mertovou zjistili, že kromě Vaňka existoval ještě architekt Vladimír Kalivoda z Valašského Meziříčí. Ten vypracoval již v roce 1959 návrh rodinného domu pro ředitele Brandýských strojíren Zdeňka Dobeše, který byl posléze postaven v Litovli.

„Říkáme mu proto litovelák. Panu řediteli se projekt tak líbil, že navrhl sousedovi, aby si postavil vedle něj stejný dům. V Litovli tedy stojí dva. Další v Mohelnici a v Mladějově nad Olomoucí, kde jich je šest vedle sebe. Celkem tedy existuje minimálně deset litoveláků, ačkoli Kalivoda chtěl, aby se realizoval jen jeden originál,“ vypráví Pospěch.

„Navrhl ho spíš ve formě reprezentativní vily s většími místnostmi, aby v ní mohl pan ředitel pořádat večírky třeba pro třicet lidí.

Podařilo se mi zjistit, že v Topolanech u Olomouce je také jeden litovelák, a když se v roce 1963 stavěl, pan Vaněk dokonce stavebníka oslovil a ofotil si jeho plány. Když se posléze stal šumperák slavným, tak ten pán z Topolan Vaňkovi napsal, že projekt ukradl Kalivodovi, a pan Vaněk mu v dopisech vysvětluje, co všechno oproti původním plánům změnil a v čem je jeho dům jiný,“ pokračuje historik.

„Kalivoda se s Vaňkem dokonce chtěl soudit, ale nakonec od toho upustil. Ve své knížce porovnávám oba plány – Kalivodův i Vaňkův. Oba typy domů mají užitné přízemí se vstupem a garáží, prvnímu – obytnému patru – dominuje velká balkonová lodžie s průběžným funkcionalistickým oknem a šikminami, je tu kuchyň, jídelna, obývací pokoj, dětský pokoj, koupelna a záchod,“ říká Pospěch s tím, že laik nerozezná rozdíly.

Vaněk si na počátku 60. let uvědomoval, že individuální bytová výstavba vázne a rozhodl se, že navrhne deset ideálních typových domů a vydá je společně jako knížku. Navrhl první a hledal, kdo by ho postavil. S tím je spojená kuriózní historka:

„Manželé Kocúrkovi z Rapotína, který leží šest kilometrů od Šumperka, si právě vyřizovali na stavebním úřadě povolení ke stavbě domku, když si tam na ně pan Vaněk počkal, vysvětlil jim, proč je jejich projekt špatný, a nabídl jim lepší – šumperák. Podařilo se mu je přesvědčit, začal jim o víkendech se stavbou pomáhat, radil jim a zároveň na svém projektu ještě vychytal různé ‚mouchy‘. Tak si ověřil v praxi, že šumperák je životaschopný. Ačkoli byl postaven v centru vesnice poblíž novogotického kostela, kupodivu s tím nebyl žádný problém,“ vypráví Tomáš Pospěch.

Druhý šumperák vznikl také v Rapotíně a teprve pravděpodobně třetí si postavil v Šumperku lékař Arne Všetečka. Stala se z toho velká atrakce.

Na domy s „televizním oknem“ se jezdili dívat lidé z celé republiky a začali se pídit po jejich plánech. Vaněk je původně prodával po zhruba 840 korunách, ale tehdy mu jako soukromé osobě z toho hrozil malér.

Nakonec se nechal zaměstnat v družstvu Kovostav, tam pro něj zřídili kancelář se dvěma pracovníky, a tak mohl plány na šumperáky prodávat legálně.

Tomáše Pospěcha na fenoménu šumperáku nejvíc fascinuje, že v podstatě neexistuje jeden jediný dům, který by striktně dodržel původní projekt a v této původní podobě se dochoval dodnes.

„Stavebníky byli vesměs mladí lidé bez jakýchkoli zkušeností. Museli si poradit s nedostatkem stavebního materiálu a sami si plány přizpůsobovali svým potřebám. Někdy dům upravovali v průběhu života, jak jim přibývali potomci a finance. Jedna rodina, když čekala dvojčata, přistavěla k velkému šumperáku ještě jeden malý,“ dodává Pospěch.

Šumperáky byste našli na Slovensku, ve slezském Polsku, u hranic s Německem a jeden stojí v Lucembursku.

A i když byl poslední šumperák v Čechách postaven v roce 1986, po vyjití Pospěchovy knížky se prý zájem o něj znovu oživil. Autor se ale potenciálním stavitelům snaží vysvětlit, že šumperák už přece jen patří do jiné éry.