Karanténu využil šikovný tatínek k výrobě překvapení pro dceru

Karel bydlí se svou rodinou v bytovém domě v Plzni. Když byli na návštěvě u přátel, nemohla se jejich malá Ája nabažit chaloupky s postelí, kterou měl její čtyřletý kamarád. A v tu chvíli našeho čtenáře napadlo, že by nemělo být problémem takovou chaloupku s postýlkou vyrobit. Jen kdyby bylo kdy...

V březnu ovšem dostaly věci ve světě i u nás jistý spád a Karel, jako spousta dalších lidí, zůstal doma, protože kvůli karanténě do práce nemohl.

V tu chvíli bylo jasné, že lepší příležitost už mít nebude. Začal se tedy pídit po materiálu, ze kterého by chaloupku vyrobil.

Manželka mu řekla o své staré posteli, která zůstávala ladem ve sklepě u rodičů. „Tak jsem ji s radostí využil. Nemám rád, když se staré věci jenom tak vyhazují. Líbí se mi, když je lze znovu používat,” říká Karel.

Na stavbu chaloupky pak využil také palubky a trámky, které mu zbyly z předchozího díla. Tím byla jejich manželská postel, kterou si chtěl vyrobit sám, po svém. „Strašně rád pracuji se dřevem,” vysvětluje.

Chaloupka, jejíž půdorys má podobné rozměry jako standardní lůžko pro dospělého člověka, tj. mírně přes dva metry na délku a 1,1 metru na šířku, se ale ukázala být větším oříškem, než by se kdy nadál.

Ač měl většinu materiálu z minulosti doma, některé věci potřeboval ještě dokoupit. Například barvu, kterou měl doma.

„Jenomže s karanténou se zavřely také všechny hobby obchody pro soukromníky. Ono sehnat přesně tentýž typ a odstín jedné barvy, není pokaždé snadné, ale shánějte to, když není možné koupit nic! Přesně jsem pochopil, jaké to tehdy za socialismu měli naši rodiče, kdy se také nedalo nic koupit. I já jsem musel využít několika telefonátů a přátel, abych tu barvu sehnal,” směje se už dnes Karel.

Na natření používal samozřejmě vodouředitelné barvy vhodné do interiérů a ekologické, zdraví neškodící. Dřevěné tabulky na střeše dobarvoval a stínoval pak vodovkami.

Samotná střecha s půdičkou je z OSB desek, podlaha půdičky je pokryta kobercem, strop ze spodní strany je polepený bílou tapetou.

„Na půdičku se dá vylézt po žebříku, který ale teprve dokončuji. Ája je zatím malá, a tak jí tam zatím vždycky vysadím. Když k nám přijdou další děti, je půdička tím nejoblíbenějším místem,” popisuje pyšný otec nadšení dětí.

Ostatně radost, jakou měla malá oslavenkyně ze svého dárku, neznala mezí. Jakmile si pokojík „rozbalila”, otevřela dveře a spatřila chaloupku, nadšeně vyběhla, skočila do postýlky a lebedila si v ní.

Oproti chaloupce, kterou se Karel inspiroval, má ta Ájina jedno vylepšení. Kratší strana, kudy se usedá do postele, je celá otevíratelná. To je přichystáno na horké letní dny, aby nad postýlkou pořád mohl volně proudit vzduch a nebylo v ní horko.

„Do budoucna plánuji ještě pár vylepšení. Jednak dodělat žebřík, který bude k chaloupce připevněn nastálo, jen co Ája trochu povyroste, a jednak, tam, kde jsou nepravá okna, do nich chci vlepit fotografii třeba ze šumavské přírody, aby měla nějaký hezký ‚výhled‘. Chaloupka také bude mít ‚sklep‘, tady nějaký úložný prostor pod postýlkou,” plánuje Karel, o jehož zručnosti hovoří i fakt, že si před koncem karantény zlomil pravou ruku, a tak musel všechny dokončovací práce jako například natírání zvládnout už jenom levou.

Se stěhováním postýlky ze sklepa, kde ji vyráběl, do třetího patra mu pak pomohli bratr a švagr.