Článek
Místo, na kterém vila stojí, vždy představovalo důležité strategické místo. Stejně tomu bylo i v novodobé historii města, spjaté se vznikem dráhy vedoucí z rakouské Vídně do německých Drážďan.
Právě město Nymburk se od poslední třetiny 19. století rozvinulo v nejvýznamnější železniční uzel středního Polabí. Při Palackého třídě, spojnici severního předměstí s historickým centrem, se soustředila reprezentativní výstavba činžovních domů, veřejných budov a nových obytných čtvrtí.
Stavbu dekorují pásová okna.
S poslední fází stavebního vývoje předměstí je spojen i vznik Löwitovy vily čp. 1427, která vznikla mezi lety 1930 až 1933. Rodinný dům s ordinací si dal postavit doktor František Löwit, železniční lékař a přednosta plicního oddělení v Nymburku. Projekt svěřil architektovi Janu Šebánkovi, úřednímu autorizovanému civilnímu inženýrovi v Praze-Bubenči.
Nechybí typický dekorativní prvek pro funkcionalistické styvby. Je jím okénko v nautickém stylu.
Přímými odkazy na tvorbu slavného architekta Le Corbusiera se Jan Šebánek, spolu s dalšími architekty patřícími kolem roku 1930 ke střední generaci, přiklonil k proudu avantgardní architektury.
Tvary vily jsou výrazné ale jednoduché.
Přísné pravoúhlé tvary zmírňuje zaoblený prvek nárožní terasy v přízemí s pilířem kruhového půdorysu a rozměrné kruhové okno v prostoru schodiště s jednoduchou puristickou stranou vily obrácenou do ulice.
S vnějškem stavby ladí funkčně rozvržený interiér s dochovaným zařízením, vyrobeným podle Šebánkových návrhů.
Nákresy představují rozložení místností. Horní patro bylo klasicky určeno pro odpočinek.
V přízemí měl František Löwit moderně vybavenou ordinaci. Běžnou lékařskou službu v ní vykonával až do roku 1939. Pak už mu byla povolena jen takzvaná „židovská praxe“ s mnoha omezeními, která trvala do roku 1942.
Poté byl převezen kolínským transportem do Terezína, kde vedl nemocnici plicně nemocných až do roku 1944. Právě do Terezína se z jeho ordinace převezlo veškeré lékařské vybavení. Zemřel po převozu do Osvětimi. Vila pak přešla do vlastnictví potomků původního stavebníka.
