Jak se žije v kanadském srubu v malé české vesnici

S paní domu Bárou jsme se sešli jedno páteční odpoledne, kdy se pomalu schylovalo k dešti. Pozvala nás do svého domova, tedy do kanadského srubu, což je na první pohled velmi impozantní dřevěná stavba.

Uvnitř na nás dýchla pravá venkovská atmosféra a velmi útulné domácké prostředí umocnilo i lákavé občerstvení. K rozhovoru jsme zakusovali doma pečené dalamánky a chleba spolu s domácími sýry a nechyběla ani výborná meruňková buchta.

Venku jsme si všimli slepic, ostatně domácí vajíčka se v pečivu nezapřela. O to víc nás zajímal příběh holky z paneláku, která se stala venkovskou ženou se vším všudy.

My jsme až tak úplně způsob života nezměnili, protože jsme sice bydleli v paneláku, ale každý víkend jsme jezdili na chalupu, což je staré selské stavení, čtvercové, veliké. Mamka tam s námi bydlela, než jsme šli do školy. Pak jsem tedy do svých téměř třiceti let žila v Brně, ale každý víkend jsme trávili na chalupě. No a manžel z vesnice pochází, ten jen na krátko zakotvil ve městě a zase se na vesnici vrátil.

Rozhodně. Asi jak jsme jezdili každý víkend pryč, tak jsem si nedokázala představit bydlet v bytě, kde mě zavřou a nemůžu nikam. Chalupa byla našich, takže jsem chtěla jít někam, kde budu moci být pořád venku. Začali jsme hledat nejprve pozemek. Hledali jsme dlouho. Ale nakonec jsme našli přesně to místo, o kterém jsme si řekli, to je to pravé. A pak jsme začali přemýšlet, co sem postavit.

Ono to možná bude znít zvláštně, ale přesvědčily nás finance, protože v té době srubová stavba byla nejlevnější. Když jsme si pročítali reference a jezdili se dívat na sruby, tak slibovali, že bude mít výborné tepelné vlastnosti, stavba měla být levná, dále přírodní, čemuž jsem už v té době byla nakloněná. Takže když jsem potom dostala cenovou nabídku, řekli jsme si, že do toho jdeme.

Byli jsme se podívat v klasických dřevostavbách, které zvenku vypadají jako normální dům, ale mně strašně vadil sádrokarton. Když jsem zaťukala na stěnu a dunělo to, nepřipadala jsem si jako doma, cítila jsem se jako v kanceláři. Takže tato volba padla hned na začátku. Chtěli jsme mít dům, ne papundekl.

Vybírali jsme, pochybovali, přemýšleli jenom kvůli stavebnímu úřadu a obci. To byl náš největší boj. Dům máme zkolaudovaný jen asi dva nebo tři roky. Do té doby jsme tady bydleli v nezkolaudovaném. Stavební úřad byl totiž proti, resp. obec, která tu nechtěla povolit srub, protože to není typická stavba pro českou vesnici.

Nakonec jsme vyhověli podmínkám, že tu zůstane živý plot, který tu byl odjakživa, že necháme před domem růst smrky a že dům usadíme dostatečně daleko od plotu do pozemku, a poté jsme mohli začít stavět.

Srub tedy nevyčnívá, to jsme splnili, nicméně potom jsme ještě trochu bojovali s obcí, protože úředníci navíc chtěli, abychom na čelní straně udělali přizdívku, aby to vypadalo jako klasický dům.

Přesně tak, navíc dřevo se musí ošetřovat a těžko bychom se k němu dostávali, bylo by to problematické. Takže jsme se nakonec domluvili s obcí, že si obejdeme občany, a když získáme dostatečný počet souhlasů, že nám to povolí. Nebyl nikdo, kdo by byl proti. Nakonec jsme tedy obec přesvědčili. Snažili jsme se postavit úplně obyčejnou obdélníkovou stavbu půdorysně se šikmou střechou, s klasickou krytinou, jen zdi nejsou bílé, ale ze dřeva.

Měli jsme dostatek informací, především od kamarádky, která už srub stavěla. My jsme si sice vybrali jinou firmu, ale i tak jsme byli v úzkém kontaktu, věděli jsme, na co si dávat pozor, jaká jsou úskalí.

Ano, to bylo štěstí. Sešla se tu úžasná parta.

Hrubá stavba trvala čtyři měsíce od podpisu smlouvy. Firma sehnala dřevo a ve výrobně se hrubá stavba postavila, pak se celá rozmontovala, mezitím jsme my dělali základy a poté to sem přijeli z firmy montovat. To bylo v roce 2006.

Rok svépomocí. To jde pomalu. Srub jsme zaklopili, tj. dali jsme nahoru střechu. Zbytek dostavěl manžel s pomocí svého tatínka. Stěhovali jsme se sem až v roce 2008. A stále nejsme hotoví, aktuálně dokončujeme podkroví.

Ano, ale nakonec vše důležité dopadlo podle našich představ. Problém byl třeba se štítem. Přivezli dřevo, které bylo modré, zapařilo se, když čerstvé dřevo nařezali a položili na sebe. Přesto ho do štítu umístili. My jsme to tak ovšem nenechali a museli to celé předělat, přivézt nové dřevo. Všechno tedy ideální nebylo, museli jsme stavaře hlídat, nakonec jsme se ale na všem dohodli.

Zatím mě ani nic nenapadá, co bychom udělali jinak nebo co by bylo špatně postavené. Kdybych měla dostatek financí, které jsme tehdy ovšem neměli, přála bych si sem postavit kachlová kamna, abych na nich mohla i vařit. Ale museli jsme volit krb, protože tím vytápíme celý dům. Kvůli kamnům by se to tady muselo zvětšit a prostor trochu jinak uspořádat.

Ano, jediný. Radiátory byly jednou puštěné. Srub velmi dobře izoluje, tady dole je příjemně, dokonce spíš trochu chladno, i v létě.

Nahoře je teplo, to je klasické podkroví. Podkroví nemáme srubové, to by teplo nepustilo. Je poznat teplotní rozdíl, když se jde po schodech nahoru.

Ne, to je normální krbová vložka, která je obezděná, a máme tam udělané rozvody. Do chodby a nahoru.

Ano. My jsme totiž mysleli, že to nebude stačit, takže máme klasické topení, máme všude podlahové a nepoužíváme vůbec nic. Úplně zbytečné investice. Nikdo nám nebyl schopný říct, jestli se dům vytopí jenom jedním zdrojem, nikdo ze známých takto netopil. Ale jde to úplně bez problémů.

Elektřina ve srubech se vede tak, že se při montáži stavby na pozemku ve srubovině dělají prostupy pro elektřinu, takže my už jsme dopředu museli říct, kde všude bude elektřina, a stavaři to nachystali. Potom nám elektřinu už dělal externí elektrikář. Jediný rozdíl oproti klasické elektřině je, že ve srubovině musí být husí krky, které jsou samozhášivé.

Voda a odpady jsou v podlaze. Všechno jsme museli vědět dopředu, kde co bude. V základech se už musely nechat udělat některé odpady. Nicméně příčky máme zděné, takže v nich je zbytek. Voda se ve srubovině vést nedá. V plně srubové stavbě se to tahá podlahami a v rohu je někde vývod.

Našli jsme si člověka, který bydlí tady poblíž a dřív pracoval se sruby, najali jsme si ho a srubařské záležitosti, jako jsou stropy a obklady, nám dodělával on. I vnitřní schodiště.

Stavba samozřejmě během let sedá. My jsme měli rezervu asi 20 cm a blížíme se k nim. Když je však srub dobře postavený, je to na sedání připravené kolem oken, dveří, příček, tak to ani nepoznáš. Máme tu dřevěné obložení a lišty, které zakrývají právě tu rezervu.

Sloupy jsou na rektifikačních podpěrách, které se pořád povolovaly, aby to sedalo. To už jsme si dělali sami. Firma nás vybavila informacemi, co je potřeba dělat, a to stačí. Je to docela jednoduché.

Je tam běžná vata. Někdy se používá ovčí vlna, ale to jsme nakonec zavrhli. Vlastnosti obou jsou téměř stejné, navíc ovčí vlna se stráví, vata zůstane.

Je. Dřevo pořád pracuje.

Ne, ani ne. My jsme zvyklí. A hluk se nese, dřevo ho nese, máme plně trámový strop, dřevěné desky. Ale podkroví ještě není hotové, nahoře je staveniště. Teď se dodělávají dětem pokojíčky. Uvidíme, co to udělá, až tam dáme izolaci, podlahu, jestli se to trošku utlumí.

Ale náš způsob života je takový, že jsme rádi, že slyšíme, co se v domě děje, aspoň máme přehled, že děti žijí. Z paneláku jsme zvyklí, tam je slyšet i spláchnutí záchodu, takže jestli někdo dupe nahoře, to pro nás není takový problém.

Půdorysně je to 9 × 12 m. Ano, zatím obýváme jen spodní patro. My jsme to tak plánovali. Dům nám navrhovala moje kamarádka architektka a to už jsme věděli, že podkroví je hudba budoucnosti, že na to zatím nemáme peníze.

Takže vybavila spodní patro tak, abychom tady mohli pohodlně bydlet. Návrh je dělaný přesně pro naše potřeby, plně na míru.

Moc dobře. Je velmi praktická a má úžasnou představivost, takže dům je podle jejího návrhu funkčně perfektní. Všechno je vyhovující, místnosti jsou tam, kde mají být. Nikde není daleko, jsou tady místnosti jako účelovka, spížka. Skvělé je zádveří, které vymyslela. Dům funguje, je dobře postavený.

Strašně se tu usazuje prach, musí se utírat na jednotlivých kuláčích. A pavouci si všude dělají pavučiny, což je oproti zděné stavbě obrovský rozdíl, tady mají spoustu možností, ve spárách a skulinkách.

Asi dvakrát do roka se srubovina umývá. Není to tak náročné, jde to docela dobře, protože dřevo je upraveno speciálním nátěrem, takže je hladké. Stěny se vysají a poté otřou vlhkým hadrem. Ve zděném domě si ale zdi neumýváš.

Také zvenku se srub natírá, asi jednou za pět let. Zrovna letos nás to čeká, protože nám kopali kanalizaci a srubovina je zvenku strašně zašpiněná. Wapkou se to vyčistí a natře speciálním nátěrem. Ale jde to docela rychle, dřevo celkem dobře saje. Za víkend to má jeden člověk hotové.

Největší výhodou pro mě je, že žiji na vesnici, po tom jsem toužila. A výhoda srubu oproti ostatním domům… Pro mě je tady příjemné prostředí, nesrovnatelné třeba s klasickou dřevostavbou, sendvičem. Tam je prostředí pro mě takové divné, neumím to lépe popsat. A naopak staré domy, ty jsou zase vlhké. Tady není vlhkost, dřevo totiž krásně umí pouštět, zpracovávat teplotní změny, výkyvy vlhkosti.

Tady je příjemně. Velkou výhodou je, že když se například přijede z dovolené a je tu osm stupňů, tak se zatopí a do pár hodin je tu 22 až 23 stupňů a není zima.

Stěny nepouštějí chlad, proto je srub rychle vytopený. Ve zděné stavbě jsou studené stěny, takže i když se topí, od stěn jde zima.

Určitě. Trošku problém je místo, kde srub usadit. Jsou vesnice, kde bych si ho taky nepostavila. Ale kdo má možnost mít ho někde na okraji vesnice nebo třeba u lesa, tak si myslím, že je to výborná volba.

Nevím, jak to teď vychází cenově, přece jen je to už dost let, když jsme stavěli my, a v dalších letech cena dřeva rostla. Známým, kteří se o stavbu zajímali, jsme srub doporučovali.

Mgr. Veronika Šmerková, www.drevostavitel.cz