Článek
Každým rokem se v Madridu koná přehlídka designu a architektury v některé z tamních budov. Akce nese název Casa Decor a letos probíhá v objektu známém jako Casa de Tomás Allende na náměstí Canalejas.
Každý ze zúčastněných architektů či designérů, ať již profesionálů, nebo studentů příslušných oborů má k dispozici jeden z 55 prostorů, a ten má pojmout podle vlastního uvážení.
V letošním ročníku, který probíhá od 13. května do 27. června, svou tvorbu představila také architektka Sofia Oliva, šéfka ateliéru SO Arquitectura. Své dílo nazvala Blank canvas, tedy Nepopsané plátno.
Charakteristická je pro ně bílá barva, v níž je přidělený prostor vymalován, ale také v této barvě je i drtivá většina veškerého zařízení. Architektka se řídila heslem, které by její kancelář mohla mít v erbu: Méně je více.
Inspirována principy feng-šuej a minimalismu, snažila se o vytvoření prostoru, který bude příjemný, útulný a zároveň svého obyvatele nebude vyrušovat ničím zbytečným.
Pohodu navozuje také pomocí zvolených přírodních materiálů (dřevo, přírodní tkaniny, kámen a sádra) a chytře zvolenou výraznou dvojicí vysokých kaktusů, které na bílém pozadí velmi dobře vyznívají. Do stěny proti nim je vnořen druhý výrazný prvek místnosti. Je jím nika s policemi tvořící knihovnu.
Aby však ani knihy nerozptylovaly pozornost člověka přílišnou pestrobarevností hřbetů, jsou všechny umístěné záměrně tak, aby bylo vidět pouze spodní hranu s listy. Jednotlivé svazky tak od sebe odlišuje pouze velikost knih a barevnost papíru.
Třetím, a v podstatě posledním prvkem z přírodního materiálu, kterému dala architektka vyniknout, je dřevěná stolička u stolu. Je jakousi tichou oslavou prostoty, funkčnosti a poctivého tradičního řemesla.
Nátěr v nejbělejším možném odstínu odrazí přes 98 procent světla
Přesně dle hesla „nevnucovat se a nerušit” pracovala architektka v prostoru i s uměleckými díly. Ta použila hned dvě a umístila je naproti sobě. Obě jsou přitom dílem samotné architektky, stejně jako návrh stolu.
Prvním je plastický obraz nad sedačkou, druhým je plastika s dívčí tváří. Obě díla jsou v bílé barvě, a tak se může snadno stát, že si jich na první, letmý pohled divák ani nevšimne. Teprve pomalu, s postupujícím časem, jak se po místnosti rozhlíží, je s překvapením nalézá a díky chytře zvolenému způsobu nasvícení u obrazu na stěně objevuje jeho celou podobu.
Architektka se v celé své tvorbě zaměřuje kromě již zmiňovaného minimalismu rovněž na udržitelnost. Je proto pro ni samozřejmostí, že veškeré prezentované prvky nebudou po ukončení přehlídky vyhozené, ale použity v dalších projektech a realizacích.
