Dům, v němž je na prvním místě soukromí, zvenku připomíná malou pevnost

Dům stojí na předměstí Tokia zvaném Itabaši-ku, na místě, které bývalo původně zemědělskou oblastí. Poté, co se ale změnil tamní územní plán a oblast se stala residenční, začaly na jejím území jako houby po dešti vyrůstat desítky nových domů.

Kdysi poklidný kraj je náhle plný hluku a ruchu. A zatímco z jedné strany je stále ještě možné tušit venkovskou krajinu, z té druhé se na člověka valí velkoměsto.

Rodina, která si nechala postavit přízemní domek, toužila však především po soukromí a klidu, a tak se architekti rozhodli, že přání vyhoví pomocí několika architektonických triků.

Jednak obehnali pozemek o rozloze 390 m2 trojicí zdí. Tím zabránili zvědavým pohledů z ulice. Protože se ovšem v okolí stavějí vyšší budovy, bylo třeba znemožnit i jejich obyvatelům sledování každodenního života klientovy rodiny.

Pro tento účel architekti navrhli pro dům daleko přesahující jehlanovou střechu, přes kterou není vidět ani na dům, ani do něj a ani do jeho nejbližšího okolí.

„Dům by měl být úkrytem před nepřízní počasí a před venkovním hlukem. A zrovna tak má navodit pocit určité vzdálenosti od okolí, aniž by však od něj člověka zcela izoloval. To by totiž nemohl zase vnímat okolní přírodu a venkovní atmosféru,“ vysvětlují svůj přístup architekti Kiyotoshi Mori a Natsuko Kawamura z MDS.

Interiér domu se rozkládá na ploše 149 m2. Jednotlivé prostory a místnosti jsou uspořádány do prstence po obvodu.

Architekti si vyhráli s různými výškovými úrovněmi podlahy, jimiž od sebe některé zóny nenásilně odlišili, aniž by je fyzicky oddělili. Patrné je to například na společenské části domu, kde se setkává obývací pokoj s jídelnou. Zvýšená je rovněž úroveň podlahy v hlavní ložnici.

Architekti pro stavbu zvolili v zemi často využívanou kombinaci dřeva a železobetonu. Na fasády použili omítku, zatímco stěny v interiéru jsou vyštukovány. Na podlahách je porcelánová dlažba a na stropech sádrokarton.