Článek
Společně s manželem Josefem Vlčkem se malířka po roce 1938 usadila ve Velkém Meziříčí, kde zdědila dům po svém otci, který se rozhodla přestavět.
První plány vypracoval v roce 1939 brněnský stavitel František Václavek. Podle předloženého návrhu se sice začalo se stavebními úpravami, ale klasické řešení stavebníkům nevyhovovalo, takže vytvořením nového projektu pověřili svého přítele architekta Josefa Štěpánka.
Díky výraznému prosklení je ve společenských prostorech dostatek světla.
Výsledná podoba domu představovala velkorysý třípodlažní objekt se sedlovou střechou, založený na obdélném půdorysu. Fasádu stavby dekorují různá okna.
Chloubou interiéru je elegantní dřevěné schodiště.
Vilu z uliční strany zkrášlilo rozměrné čtvercové okno, vizuálně vyvážené dvojicí francouzských oken s mělkými balkóny. Zahradní fasádě, předělené dřevěným balkónem, pak dominovalo velké ateliérové okno s půlkruhovým záklenkem.
Architekt navrhl prostorově celkem velkorysou halu.
Centrum přízemí tvoří vstupní hala s točitým schodištěm, ze které vedou vstupy do společenské části domu s kuchyní a do přístavku. Patro je rozděleno na ložnicovou část a ateliér.
Ke stavbě přiléhá přístavek krytý pultovou střechou.
Dům manželů Vlčkových nepatří k nejvýznamnějším stavbám Josefa Štěpánka, který přes kubistické a puristické období dospěl na sklonku dvacátých let ke corbusierovsky laděnému funkcionalismu.
Jeho pozdější tvorba, zastoupená mimo jiné velkomeziříčskou vilou, je ale známa spíše jen úzkému okruhu odborníků.
