Dům pro mladou maminku funguje jako velká krabice na hračky

Původní domek nebyl moc velký, měl jen přízemí. Úzký dlouhý pozemek (plocha 202 m2) ani žádnou rozlehlejší stavbu neumožňoval. Architekti tedy zachovali jeho čelní fasádu a dva přední pokoje. Jeden z nich pouze proměnili ve studovnu a k ní přidali koupelnu.

Původní strukturu od přístavby pak oddělili malým dvorkem. Nově přistavěná část přidává domu dvě ložnice a koupelnu, vše je umístěno nad otevřeným prostorem slučujícím v sobě funkci kuchyně, jídelny a obývacího pokoje. Celková plocha podlah domu v nové podobě činí 154 m2.

Jak upřesňují australští autoři projektu, nový prostor navrhovali s vědomím, že minimálně po dobu několika následujících let bude více či méně sloužit jako jedna velká krabice na hračky.

Zkušeně předpokládají situaci, kdy potomek klientky bude všude po podlaze trousit hračky, na jejichž neustálé uklízení patrně nebude tolik sil a času. Díky praktickému návrhu to ale naštěstí nebude ani zapotřebí.

Řešení se skrývá v podlaze. Ta je v přístavbě z velké části vyvýšena o 450 mm, přičemž slouží nejenom jako posezení, ale také jako všudypřítomný úložný prostor.

Architekti odmítli už tak úzký interiér domu zužovat ještě skříňkami, které se obvykle staví ke stěnám. Namísto nich právě slouží podlaha, která je jinde - jak říkají autoři projektu - ponechána napospas pavoukům a myším. V tomto domě ovšem slouží k tomu, aby pohltila veškeré upuštěné hračky.

Velice zajímavé řešení vymysleli architekti také pro zadní, severní fasádu, odkud do domu a na dvorek přicházelo nejvíce ostrého světla. Nyní zadní fasáda tvořená hustě perforovaným plechem veškeré přicházející světlo proměňuje na příjemné difúzní osvětlení.

Perforovaný plech se pak objevuje i na mnoha místech v interiéru; je z něj vytvořeno schodiště i velká část podlahy horního patra, čímž se vnitřní prostor příjemně odlehčuje i prosvětluje.

Nápaditě také Australané v tomto domě pracují s chodbami, které v úzké stavbě považují za zbytečný přepych, z hlediska toho, kolik prostoru zabírají. Každé z nich proto přidělili dvě funkce.

V přízemí je v místě chodby uložena kuchyň. Tak mohl být prostor, kde by jinak logicky kuchyň měla být, využit jako obývací pokoj. V horním patře pak lze stěnu mezi chodbou a hlavní ložnicí celou odsunout, takže ložnice získá další dva metry šířky navíc.

S hravostí a opět velkou praktičností přistoupili architekti i k návrhu koupelny. Dobře si vědomi toho, že téměř každý nenávidí pravidelné čištění vany a koupelen obecně, navrhli majitelce speciálně řešenou vanu zabírající většinu podlahy místnosti.

Je vyrobena ze žlutě lakovaného laminátu. To v praxi znamená - žádné spoje, žádné rohy, žádná kritická místa, kde by se usazovaly nečistoty, plísně a bakterie.

Vše je skloněno tak, aby voda ze všech částí samovolně odtékala. Jak říkají autoři, je to zkrátka čisté, elegantní a jednoduché řešení.

Jako u všech ostatních návrhů, které „Maynardi” vytvářejí, i v případě tohoto domu hrála důležitou roli udržitelnost. Konkrétně se snažili obyvatelce a jejímu potomkovi nabídnout domov plný čerstvého vzduchu a spousty denního světla. Zároveň je však má uchránit před nadbytkem záření i zabránit nadměrnému přehřívání interiéru stavby.

Všechna okna jsou proto dvojitě prosklena, střecha je natřena bíle a veškerá voda na ní zachycená se používá ke splachování toalet a zavlažování zahrady. Všechny stěny domu (i ty původní) jsou důkladně izolovány, na střeše jsou solární panely. Maximální možné množství materiálu pak pochází z lokálních zdrojů.