Domek, o kterém muži sní

Když prozradím, že tento interiér i exteriér je další z počinů mého bratrance Ivana, tak si možná pravidelní čtenáři budou myslet, že si z časopisu dělám rodinný podnik. A je to vlastně pravda, k níž se přiznávám.

V redakci se totiž cítím jako doma a je pro mě radost podělit se se čtenáři o to, co vzniká pod rukama mého šikovného příbuzenstva. Navíc to všechno bratranec Ivan podniká se svým taťkou a mým strejdou Ivanem, jemuž jsem už kdysi dávno dala indiánské jméno „Ten, co staví domy“, protože už jich pro sebe také dost postavil. Strejda ale ty domy opouští a jde dál, kdežto bratránek zůstává.

Co se týká zručnosti a pracovitosti, tak jablko nepadlo daleko od stromu. Ivan junior k tomu ještě přidal zálibu v designu a starém harampádí a odvahu pustit se do technik dosud nevyzkoušených.

Díky tomu v podstatě vznikl styl jeho nově vybudované „pánské zašívárny“, kterou si pro sebe označil jako gentlemen’s club.

K tomu, aby Ivan postavil další dům, byly dva pádné důvody. Jednak se jeho rodinný domek časem proměnil v jednu velkou hernu pro dceru Elinku, a zmizelo mu tím jakékoli klidové zázemí, a dále změnil obor svého podnikání a potřeboval nějaké reprezentativní prostory pro firmu.

Po vzoru anglických domácností to měl být jakýsi showroom, kam si Angličané zvou návštěvy. Pro své soukromé účely prý mají vyčleněný living room. Ideální místo pro svůj showroom tedy našel na zahradě, odkud věděl, že to bude mít kousek domů, a navíc neutratí peníze za parcelu.

Při hledání stylu se inspiroval Irskem, kde nějakou dobu žil, chtěl tam mít i trochu staré Anglie, industriálu a hodně dřeva. Nakonec z toho vznikl mix všeho oblíbeného.

Od začátku ale věděl, že stavba bude z cihel, které nechá v interiéru odhalené, takže bylo potřeba sehnat staré, ale zachovalé a očištěné cihly. To se povedlo a dá se říct, že téměř každou měl několikrát v ruce, když z nich dům stavěl. Protože má Ivan také zálibu ve starých věcech, které restauruje, postupně z těchto nashromážděných kousků začal sestavovat interiér.

O konečné podobě ale rozhodla náhoda. Ivan si chtěl svařit z kovu nějaký doplněk, a tak se mu to zalíbilo, že svařoval a svařoval, až si postupně vyrobil kuchyňskou linku, jídelní stůl, konferenční stolek, pracovní stůl, komodu, garnýže, květináče a pustil se i do výroby stolních lampiček, jejichž základnu tvoří spojník vrtáku na tepelné čerpadlo.

V hlavní místnosti také nesměla chybět sedačka – kožená chesterfieldka. Originál nesehnal, a tak sedačku pořídil na inzerát za 7000 korun. Sice nemá typické kožené knoflíky, ale cena tento nedostatek vykompenzovala.

Při veselejších večírcích přijde vhod i piano, které sehnal také velmi výhodně. Čestné místo tady má i motorka typu café racer, kterou si Ivan postavil. Za zmínku stojí i industriální lampy, jež získal při demontáži staré továrny. Z jedné takové vyrobil i digestoř.

Autor: Lucie Martínková, www.bydlenimagazin.cz