Chotkova vila nabízela i biliárový pokoj, dnes je považována za zámek

Dům nejvyššího purkrabího v Čechách a jednoho z nejosvícenějších politiků první poloviny devatenáctého století, hraběte Karla Chotka, byl původně stavěn opravdu jako empírová vila, což dokazuje i označení v dobové projektové dokumentaci.

Původní Chotkova vila měla tvary pozdního rakouského empíru. Byl to sloh symbolizující pokrok, sloh, ve kterém se stavěla nádraží prvních železničních tratí. Razantní přestavba zámku z konce devatenáctého století zásadně změnila sloh, ale ne jeho uspořádání.

Chotkovu empírovou vilu měla možnost si prohlédnout řada slavných hostů, kromě představitelů šlechty to byl například i skladatel Ferenc Liszt.

Vila je trojpodlažní stavbou se dvěma bočními křídly. Hlavní strana vily má výstupek ještě zvýrazněný balkónem. K vile patří dva domky pro služebnictvo.

Přízemí nabízelo obyvatelům biliárový pokoj, psací kabinet, velký a malý salón, ložnice, dámský pokoj a další zázemí. Interiéry mají dnes výzdobu z doby neorenesanční přestavby.

V prvním patře se dochovalo podstatně více stop po empírové vile. Platí to hlavně pro taneční salón navržený jako zahradní sál. Jeho dřevěné obložení stropu v bílé barvě v kombinaci se zlacením představuje typickou ukázku empírového designu. Salónu dominuje tzv. italský krb z bílého mramoru.

Je typické, že právě nejvyšší purkrabí dal přednost kasárenskému empíru před líbezným romantismem. Ve funkci silně prosazoval modernizaci českých zemí a zasadil se i o vznik první železnice u nás. O jeho osvícenství promlouvá i moderní vybavení vily, která měla vodovod, splachovací záchody, a to i v domech pro služebnictvo.

Když purkrabí oslovil německého architekta Ludwiga Förstera, šlo ještě o ne moc známého tvůrce. Později se stal slavným jako autor plánu na rozšíření Vídně a řady významných vídeňských budov.

Pro neorenesanční přestavbu se rozhodl vnuk stavebníka a zakázku zadal málo známému drážďanskému architektovi Ernstu Fleischerovi. Na zámku pak například pobývala i Žofie Chotková, která zemřela spolu s manželem, následníkem trůnu Ferdinandem d’Este, při atentátu v Sarajevu.

Po roce 1945 byl zámek užíván k různým účelům, i jako sídlo vojenské posádky. Od rekonstrukce v sedmdesátých letech slouží jako veřejně přístupný památkový objekt.