Článek
Čelní pohled na přízemní stavbu s poměrně mírně zkosenou střechou vůbec neprozrazuje, kolik místa uvnitř poskytuje. Vysvětlení je jednoduché. Stavení kopíruje příkrý svah, takže zdánlivé přízemí je při pohledu z druhé strany vlastně první patro.
V útrobách je dost místa i na saunu a několik pokojů. Místnosti ke spaní jsou záměrně malé, aby se v nich dobře udrželo teplo.
Hmatatelné vzpomínky
„Když jsem starou salaš v roce 1972 objevil, byla léta prázdná a opuštěná. Ale podařilo se nám ji zachránit. Obvodové stěny zůstaly. Po rekonstrukci a oplechování i zaizolování střechy jsme na původní místo vrátili, ke spokojenosti i památkářů, dřevěné šindele.
.: Strmost svahu je tím nejlepším odvodňovacím systémem a pokojíčky i koupelny se sprchovými kouty zůstávají suché. foto: Právo/Zdeněk Smíšek
Podhledy zdobí a střechu nesou dvě stě let staré trámy,“ vzpomíná třiasedmdesátiletý hoteliér Ugo Caola, který v nedalekém městečku Pinzole vlastní moderní hotel. S manželkou žije osmačtyřicet let, mají dvě dcery, dva syny a šest vnoučat. I dědeček pana Caoly žil v tomto kraji.
A sám ho ještě pamatuje jako chudý, kdy chalupy obcházeli nožíři. „Když mi bylo dvanáct, tak sestra vedla horskou chatu. Sněhu bývalo tolik, že pouličním lampám koukaly jenom žárovky a kolem nich byl lavor po tajícím sněhu.
To ještě bylo v okolí možné vidět ledovce sahající až do údolí,“ ukazuje na fotografii otištěnou i v jeho životopisné knize s kapitolami věnovanými hlavně jeho aktivní sportovní kariéře.
.: Otevřené ohniště je opravdu funkční, na roštu se griluje maso a z pohodlné pohovky se při povídání hezky kouká do ohně. foto: Právo/Zdeněk Smíšek
Dnes se jezdí lyžovat na poslední ledovec do sousedního střediska.
Dnes se jezdí lyžovat na poslední ledovec do sousedního střediska. Pan Caola v mládí absolvoval na běžkách desítky závodů i v zahraničí a jeho specialitou byly dlouhé tratě. Později se soustředil na výuku lyžování - byl místním průkopníkem telemarku - a organizování závodů.
Rekonstrukce v duchu tradice
Celou horní část stavení zabíral seník a dole byla ustájena zvířata. Jen jednu místnost obývali lidé. Přespávali v ní rodiče. Děti přes léto spaly na seně, přes zimu u krav.
Dnes je na jednu stranu od Maso Doss (Salaš na vrchu) šest kilometrů vzdálené lyžařské centrum Madona di Campiglio a šest kilometrů na druhou stranu se v údolí rozprostírá městečko Pinzola se spoustou hotelů a nástupní stanicí lanovky.
„Důležité pro mne bylo nechat vše, co tu původně bylo. Když jsem sem prvně vkročil, zatékalo sem, všude byly myši a žila tu i další zvířata. Z prostředku horní místnosti střechou prorůstal strom. Lidé tu nežili třicet let, místo opustili po válce v roce 1945. Ani podle zákona jsem tu nemohl nic přistavovat a musel jsem zachovat původní charakter.“
.: Ložnice jako u babičky. foto: Právo/Zdeněk Smíšek
Kdo se někdy potýkal s vlhkostí starého domu, byl by tu asi překvapen, že i místnosti částečně pod úrovní terénu zůstávají suché, bez vlhkosti. Vysvětlení je podle našeho hostitele jednoduché: Voda ze svahu stéká dolů do údolí, kudy protéká potok.
„Žádné izolace jsme nemuseli dodatečně dělat, vše bylo tak šikovně postavené už původně. Jen jsme opravovali obvodové, původní zdi.“
Ohniště je korunou interiéru
Vstupní dveře vedou (kupodivu bez jakéhokoli zápraží nebo předsíně) rovnou do světnice - společenské místnosti s báječným posezením. Teplo tu pomáhá vedle radiátorů udržet i úžasné otevřené ohniště, které je korunou interiéru. Původně tu sice nebylo, ale vychází z tradičního řešení.
Nad otevřeným ohništěm je velká „digestoř“ zabírající celý roh místnosti. Oheň hoří hned u stěny, ve které je průduch do komína procházejícího stěnou. Blíže ke stropu - ve špici stříšky - je druhý, který spolehlivě odvádí zbývající kouř. Do místnosti se tak díky jednoduše jištěnému odsávání žádný kouř nedostane. A hosté se mají opravdu kde sesednout.
.: Rustikální ráz respektuje i koupelnička s WC, bidetem a sprchovým koutem (vlevo). I na krbové římse je k dekoraci použita kukuřice - připomínka kukuřičné kaše - polenty (vpravo). foto: Právo/Zdeněk Smíšek
Když už rozjel velký hotel v údolí, místo odpočinku se pan Caola rozhodl po dvanácti letech obývání přebudovat i rodinnou chalupu (děti mají rodiny v Trentu) na jedinečný hotýlek. Jeho hosté se sem rádi vracejí.
Ale i po přebudování na hotýlek tu Ugo Caola nechal jako dekoraci i osobní věci, ke kterým se mu váží rodinné vzpomínky. „Ke všemu tu mám vztah a rád i tady poslouchám ticho lesa. Přírodu mám rád - hlavně v zimě. Úspěch tohoto domu plného vzpomínek je v tom, že jsme většinu věcí nechali tak, jak byly.“
Otevřená ohniště prý bývala před lety v okolních salaších samozřejmostí a v nich žijícím rodinám se podle toho říkalo Oheň. Ano, pojmenování pro rodinu bývalo Oheň. Teplo rodinného krbu má všude stejný význam.
