Článek
Roubenou chalupu v Kozlově koupili v roce 1891 jako letní byt manželé Rudolf a Josefa Vejrychovi z Prahy. Do Kozlova poté zajížděli se svými třemi dětmi: syny Karlem a Rudolfem a dcerou Elou, jejímž nápadníkem a pozdějším manželem se stal Max Švabinský.
Malebnost chaloupky s ovocným sadem a okolní příroda údolí Dolíku s protékajícím potokem, jejíž – jak později vzpomínala Ela Švabinská – „krajinně nebeská symetrie jakoby uzavírala Kozlov před ostatním světem“ mu poskytla inspiraci k četným kresbám.
Po návratu z Paříže Švabinský sdělil Vejrychům úmysl se s jejich dcerou oženit.
Malíř se do malebné chalupy přiženil
Svatba se pak uskutečnila roku 1900 v Litomyšli. Elin bratr, klavírní virtuóz Karel, nechal k roubence v témže roce přistavět nové stavení, které vyplnil v růžové a bílé barvě dekorovaný nábytek, navržený druhým bratrem, malířem Rudolfem Vejrychem ml.
Při pobytech v Kozlově Švabinský soustředěně pracoval v podstřešním ateliéru zvaném „kufr“. Častým námětem jeho prací se vedle krajinných impresí a žánrových výjevů (odklízení sněhu aj.), v nichž zvěčňoval Kozlovské, stala umělcova choť Ela a ostatní členové Vejrychovské rodiny.
Naposledy Švabinský navštívil Kozlov v roce 1919, kdy tam – již po rozchodu s Elou – přijel na pohřeb svého tchána, starého pana Vejrycha.
Podobné stavby představovaly pro mnohé představitele oficiální české architektury posledních let 19. století jakousi studnici neporušených národních tradic, které se ve svých stavbách snažili oživovat.