Český architekt si skvělou investicí splnil svůj sen

Podnikal jsem v oblasti výstavby bioplynek, což tehdy nikdo moc nechtěl dělat. Díky tomu, že na to několik let běžely zemědělcům dotace, tak to byl ale dobrý byznys. To ale skončilo v roce 2014, což pro mě byl šok zejména z hlediska pracovního zápřahu.

Byl jsem zvyklý pracovat kolem 14 hodin denně a najednou jsem nevěděl co. Tohle podnikání mi ale vydělalo nějaké peníze, které jsem chtěl rozumně investovat.

Původně byla vize taková, že bychom nakoupili v Praze pár bytů na pronájem, aby nám z toho plynul nějaký stálý zisk. Jenže jak jsem z malého města, tak mi ty pražské ceny přišly strašně přestřelené.

No a pak mi zavolal jediný známý, kterého jsem v Pardubicích měl. Nejdřív jsem nechápal, proč bych si zrovna já měl kupovat nějaký mlýn. Známý mi ale říkal, že je to úžasná stavba. Tak jsem si o budově začal načítat a říkal jsem si, že má abnormální potenciál. A hrozilo, že ten by v ní developeři nenašli a všechno by zničili.

Přišlo to v období, kdy si člověk říkal, že je mladý, a chtěl by, aby po něm něco zůstalo. Bioplyn byl samozřejmě fajn, ale co si budeme povídat, stavěli jsme víceméně nádrže na výkaly a dělali z toho elektřinu. Nač z toho dělat něco, co to nebylo.

A vzhledem k tomu, že už v období střední školy naši koupili starý dům v Pacově a my ho s tátou o víkendech předělávali, tak jsem si asi od táty osvojil zvyk pořád něco budovat. A asi i proto mi přišlo, že to má tady potenciál.

Asi když jsem zjistil, kolik tu stojí metr čtvereční pozemku, a rozpočítal jsem si to. Vzhledem k tomu, jak je to tu velké, tak jsem si řekl, že není možné, aby to nebylo výhodné.

Říkal jsem si, že i kdybych tu měl snad udělat nějaké sklady, tak to musela být dobrá koupě. Realitka to tehdy nabízela za doporučenou cenu 25 milionů, my jsme nabídli se ženou o pár milionů méně a já věřil, že koupit něco s takhle velkým pozemkem v centru Pardubic je lepší investice než si pořídit dva byty na Vinohradech.

Říkali jsme si, že to buď nevyjde, anebo to alespoň pořídíme levněji než za doporučenou cenu. A ono to vyšlo, protože se developeři mezi sebou dohodli a všichni nabízeli 19 a níž.

Já byl na prohlídce se ženou s kočárkem, takže s námi asi nikdo nepočítal. No a když jsme se dostali do druhého kola s druhým zájemcem, tak nám bylo umožněno zvýšit nabídku.

Druhý zájemce nepřihodil nic, my jsme dali asi o 150 tisíc korun víc, když jsme symbolicky změnili sumu inspirovanou naším datem svatby na sumu odvíjející se od data narození dítěte. Řekli jsme si, že to buď vyjde, nebo ne.

Člověk si okamžitě začal uvědomovat tu obrovskou zodpovědnost. Do té doby jsem si jen hrál s čísly. No tak jsem to šel rychle pojistit a tam mi po zadání všech údajů řekli, že půjde o pojištění objektu v hodnotě 150 milionů.

Tak jsem jim vysvětloval, že je to nesmysl, že jsem to koupil za dvacet milionů, což byl zhruba i odhad hodnoty. Každopádně mě to ale překvapilo.

Město přišlo s nějakým plánem rozvoje celého areálu, protože si říkalo, že přišel nový developer, a tak to tu chtěli najednou chránit. Pozvali si renomované architekty, udělali nějakou soutěž, ale nerespektovali majetkoprávní vztahy.

Odvětil jsem jim, že s těmito plány nebudu nikdy souhlasit, a šel jsem si dál po svých. Posléze jsem se dohodl s pár podnikateli, že budou v našem areálu pracovat. Tak tu vznikla skvělá pekárna, dohodl jsem se s místní skvělou cukrářkou a začalo to pozvolna ožívat.

No, měli jsme vymyšlený nějaký koncept, ale pak se sem přišel několikrát podívat známý architekt Josef Pleskot. Nevěděl jsem pořádně proč, ale věděl jsem, že je to vzácná návštěva.

No a krátce nato si mě pozvali na hejtmanství s tím, že by chtěli v části areálu vytvořit Východočeskou galerii. To se mi líbilo. Tak jsem navrhl, že to zrekonstruuju a pronajmu jim to třeba na 50 let.

Oni přišli za nějaké dva tři týdny s tím, že by tu ta galerie opravdu mohla být, ale že to nesmí být v soukromém vlastnictví, aby to nebylo celé podezřelé. Bylo to docela logické.

My jsme byli se ženou přesvědčení, že to už nikdy neprodáme. Začali jsme se ale scházet s panem Pleskotem i dalšími architekty a ti nás začali přesvědčovat o tom, že je galerie tím nejlepším, co může budovu potkat, a že ji nejlépe zachrání. Argumenty byly docela jasné.

Kdybych z toho chtěl udělat téměř cokoli, tak by byla přísná nařízení ohledně protipožární ochrany a musely by se dělat velké zásahy do domu. Výstavní prostory mají ale výjimku. A abych tu dělal soukromou galerii, to nedávalo smysl.

Domluvili jsme se na tom, že tu tedy galerii udělají. My jsme jim budovu prodali za víc, než za kolik jsme koupili celý areál, což samozřejmě vyvolalo vlnu nejrůznějších reakcí. Já se ale smluvně zavázal, že z utržených peněz udělám dvě nová náměstí, kam budou mít lidé volný přístup.

Zbourám i administrační budovu, která mi poměrně slušně vydělává, ale do areálu se prostě nehodí a působí jako pěst na oko. Mnozí nevěří, že bych zboural něco, co vydělává. Ale já to udělám. Nehodí se sem.

Ale zpět ke galerii – já měl jistotu toho, že nám do areálu naláká nějaké návštěvníky, a tak jsme se dohodli.

Já myslím, že jsme se všichni u jednání docela zapotili. Mým cílem ale je zachovat odkaz budovy a zároveň se snažit dohlédnout na rozvoj celého areálu.

Protože chci, aby to tu mělo i nějaký vyšší význam, tak jsem se dohodl s městem i na výstavbě takového dětského IQ centra na hledání talentů na základních školách, pouze jsem si určil architekty, kteří se o projekt postarají.

Musím říct, že když jsem si nechal povykládat o tom, co všechno tam půjde dělat, tak mě to samotného nadchlo a řekl jsem si, že do toho musíme jít.

Příští rok se začíná stavět, někdy v září 2022 by mělo být hotovo. Hodně rychle se to rozjelo, teď pracujeme na rekonstrukci sila, chystají se ta náměstí. Je to šrumec, ale líbí se mi, co tu vzniká.

No, tak to fakt ne...

Může se vám hodit na Firmy.cz: