Článek
Území na jih od jádra Českých Budějovic poblíž pravého břehu Vltavy dostávalo od 20. let 20. století charakter vilové čtvrti, prokládané později většími kancelářskými a také veřejnými budovami.
Před zhruba patnácti lety, na konci ulice E. Pittera, přímo na břehu řeky, postavil svůj rodinný dům architekt Jan Šesták. Objekt ale změnil majitele, který potřeboval zvětšit jeho vnitřní prostor. Ukázalo se ovšem, že domu schází možnost ho rozumně zvýšit nebo rozšířit podle měnících se potřeb. Dům tak musel ustoupit nové vilové stavbě.
Bříza pozemek pro nový dům co nejvíc zvětšil a protáhl k Vltavě, kde se dostal do sousedství pěkné ocelové lávky pro cykloturistiku od konstruktérů Jiřího Stráského a Jaroslava Barona.
Objednavatel nové vily Vlastislav Bříza byl dobře seznámen s historií moderní architektury, ve které ho upoutaly stavby Adolfa Loose nebo český rondokubismus.
Když začal pro svou vilu u Vltavy hledat dobrého autora přes známého pražského architekta Ladislava Lábuse, v té chvíli přetíženého jinými úkoly, propracoval se ke svým starším vrstevníkům a jihočeským rodákům z pražského ateliéru UM, Petru Uhlíkovi a bývalému Lábusovu zaměstnanci Martinu Matiskovi.
Netradičně řešené okenní otvory fungují coby hlavní dekorativní prvek stavby.
Architekti Uhlík a Matiska vilu pojali jako kostku, z jejíž sevřené hmoty někde něco vyřízli a někde k ní něco přidali. Dosáhli tak dojmu abstraktní barevné plastiky, tzv. „archisochy“, jak vilu u Vltavy označila polská kritička architektury Marta Lesniakowska.
Architektům se podařilo sloučit do jednoho celku zdánlivě nesourodé prvky, ke kterým patří červený arkýř klientovy ložnice, upomínka na arkýřová okna anglických domů z konce 19. století, nebo masivní šedý slunolam v uličním průčelí, odpozorovaný z Le Corbusierových brutalistických staveb z 50. let.
Kuchyňská linka má čisté linie.
Souhra černých lícových cihel, kterými architekti obložili železobetonové tělo domu, a barevných i plastických akcentů dokonce připomene barevné a plastické fasády české rondokubistické architektury z počátků první republiky.
Uvnitř stavby zaujme bohatost průhledů a stěny ze skla a obarveného betonu. Klient si přál, aby vnitřek vily architekti rozdělili do tří vrstev a odstupňovali je podle míry soukromí.
Spodní jakoby veřejnou sféru, propojenou se zahradou, obsadila místnost s bazénem, pokoj pro hosta a kulečníkový sál pro neformální večírky. Prostřední sféra, polosoukromá, obsahuje obytnou halu, o několik schodišťových stupňů vyvýšenou jídelnu, a ještě o kousek výš klientovu pracovnu, kterou propojuje s obytnou halou velká plocha skla a akvárium.
Interiéru stavby vévodí minimalistické linie.
Na stejné úrovni jako pracovna a zároveň v sousedství jídelny je umístěna kuchyň, od ostatních prostorů izolovaná. Nejvyšší část vily má už zcela soukromý charakter a kromě velké koupelny v sobě hostí tři ložnice se vstupem na terasu.
Místnosti spodní a hlavně prostřední vrstvy se spolu propojují do jediného vizuálního celku. Charakteristický rys zmíněného raumplanu spočívá v tom, že se rozmanité výšky místností odměřují od stropu hlavního obytného podlaží, nikoli od země, jak to bývá obvyklé ve vilách anglické moderny z konce 19. století.
Jak stavebník vily u Vltavy v Českých Budějovicích, tak i architekti tuto povahu Loosových prostorových koncepcí dobře vytušili a při navrhování jejího interiéru toho dokázali dobře využít.
