Centrum Nového Žižkova alespoň s jednou věží. Jiřičná projekt přepracovávala pět let, představí jej v květnu

Společnost Central Group na místě plánuje Centrum Nového Žižkova s byty, službami, parkem, vodními prvky, školkou. Mezinárodní architektonickou soutěž vyhrála v roce 2019 světoznámá architektka Eva Jiřičná. Plánovala tři horizontálně i vertikálně rozvolněné věže. Jenže narazila na ostrou kritiku města, památkářů i organizace Unesco. Návrh pět let předělávala.

„Alespoň jedna z těch tří věží ve stopě a do výšky dřívější věže postavená bude. Neboť my, jako Pražani, jsme zvyklí na nějaký orientační výškový bod v tom místě,“ říká k budoucnosti prostranství Dušan Kunovský, generální ředitel developerské společnosti s tím, že se podařilo dosáhnout shody s magistrátem, památkáři i Prahou 3.

Podle něj by měla šplhat k osmdesáti metrům. Původní, otevřená v roce 1980, dosahovala i s anténou 96 metrů. „Výškově to muselo jít níž,“ konstatoval. Podobu, se kterou nyní přišla Eva Jiřičná, považuje za velmi unikátní. Architektka své přepracované dílo představí 20. května.

Stavbě musí předcházet změna územní plánu, která podle Kunovského spěje do finále. Nepovažuje ale za reálné, aby se koplo do země dřív než za tři roky.

Nové využití vysílače ze 70. let minulého století se podle něj najít nepodařilo. „Šlo výlučně o technologickou stavbu, navíc s obrovským množstvím karcinogenních věcí. Zároveň to byl takový mastodont, který tam stál, teď tam bude otevřený prostor, architekta pracuje převážně s bílou a stříbrnou barvou,“ doplnil.

Náročná demolice obřího železobetonového kolosu, jenž ve své době patřil k největším telekomunikačním stavbám v Evropě, pokračuje podle plánu. Završit by se měla na podzim. „Těžká technika se může využívat velmi omezeně, kvůli blízko stojícím domům se to musí dělat šetrně a pomalu, čímž narůstá i cena,“ upozornil.

Bourání rozlehlého díla ze 70. let minulého století označil za jeden z nejkomplikovanějších demoličních a dekontaminačních projektů v republice, a to kvůli karcinogennímu azbestu. Rozšířený byl hlavně díky svým vlastnostem, například nehořlavosti. Ve stavebnictví a průmyslové výrobě se používal hlavně v letech 1975 až 1990, ročně se ho spotřebovalo na 50 tisíc tun.

Specializovaná firma se musela vypořádat s více než třemi tisíci tunami nebezpečného materiálu. Kvůli přímém sousedství bytových domů museli pracovníci stavbu rozebírat ručně a ve skafandrech, aby ochránili svoje zdraví.