Článek
Architekt cementárnu objevil v Sant Just Desvern, malém městečku kousek od katalánské metropole, v roce 1973. Byla napůl zchátralá a některé její části se začínaly rozpadat.
A tak komplex koupil s úmyslem dát továrně nový život a zcela nový účel. Některé budovy nechal strhnout, například z původních 30 sil zbylo osm, jiné ponechal stát a upravil.
Detail vstupu
Teprve po několika desetiletích zarostla bývalá cementárna do podoby hradu uprostřed zeleně.
Hlavní budovu, jíž se pro obří vnitřní prostory přezdívá Katedrála, přetvořil ve svou rezidenci, která je vysoko umístěnou lávkou spojena se sily. V šestici z nich sídlí jeho studio Taller de Arquitectura, jiné slouží jako schodiště atd.
V přízemí hlavní budovy je velká místnost fungující i jako výstavní sál, v dalších prostorech je například modelová laboratoř, archiv a také ubytování pro hosty.
Původně výrobní budova vpravo slouží jako architektova rezidence, v silech vlevo sídlí jeho ateliér.
Původní cementárenská sila se proměnila v hradní věže.
Nejzajímavějším aspektem proměny továrny je její zdánlivě středověký vzhled. Architekt nápaditě využil fakt, že sila připomínají věže středověkých hradů a pak už stačilo jen relativně málo k tomu, aby tento dojem umocnil různými stavebními úpravami.
Všude přibyla spousta oken s charakteristickými oblouky, částečnou proměnou prošel i interiér budov. Na druhé straně, architekt na mnoha místech ponechal spoustu původních industriálních prvků.
Některé části interiéru mají smíšený historický a zároveň industriální charakter.
Továrna je podle podle architekta magickým místem se zvláštní atmosférou.
Hlavní místnost rezidence, která slouží jako tzv. horní obývací pokoj, má plochu podlahy o rozměru 14 x 14 m, výška stropu činí 8 m. Prostor je osvětlen řadou vysokých štíhlých obloukových oken.
Celek tak připomíná obrazy řecko-italského malíře Giorgia de Chirica. Atmosféru času zachyceného na věky pomáhají navodit bílé závěsy, které se táhnou přes celou výšku místnosti a ostré venkovní světlo proměňují v příjemné difúzní.
Z jednoho sila vzniklo schodiště.
Vzhledem k rozměrům hlavního obývacího pokoje málokoho překvapí, že plní i další funkce. Slouží zároveň jako čítárna i jako hudební salonek. Architekt v něm, stejně jako v dalších částech původní cementárny vytvořil spoustu zajímavých detailů, které obří prostory zútulňují.
Obývací pokoj je přímo obrovský.
Architekt vytvořil v obývacím pokoji i v dalších místnostech příjemná zákoutí, která nezměrný prostor zútulňují.
Hlavní jídelna je umístěna v přízemí hlavní budovy a slouží nejen k občerstvení všech členů rodiny, ale je také místem jejich setkávání. Jejím přirozeným centrem je obdélníkový stůl s bělostnou mramorovou deskou. Dřevěné křeslo je reedicí série Antonia Gaudího.
Kuchyň je místem, kde se schází rodina.
V prostředním podlaží hlavní budovy je druhý, výrazně menší obývací pokoj. Podle barvy mramoru a štuku na stěnách je nazýván růžový. Obdélníkový stůl v něm si navrhl architekt sám, židle a sedátka jsou opět reedicí série Antonia Gaudího.
Židle z lakovaného dřeva a s proutěnými sedáky, na nichž jsou položeny červené polštářky, jsou replikami židlí Thonet.
Druhý, výrazně menší obývací pokoj je pojmenován růžový.
„Továrna je magickým místem se zvláštní atmosférou, což je ovšem pro běžného smrtelníka někdy těžké postřehnout," uznává architekt a dodává:
„Mám tady rád ten přesně naprogramovaný život se všemi jeho rituály, neboť je v přímém kontrastu s mým jinak bouřlivým kočovným životem."
Kancelářské prostory
Původní podoba cementárny
