Článek
Ozvláštňujícím prvkem dvoupodlažního domu, jenž je postaven z kombinace dřeva a železobetonu, je způsob členění jeho interiéru. Na celkem běžném půdorysu, kde je srozumitelně vyznačena obytná zóna s kuchyňským koutem, ložnice a pokoj pro děti, není celkem nic neobvyklého.
Jednotlivé přepážky jsou však tím, nad čím užasne nejeden divák. Ani jedna (kromě těch u koupelny a toalety, samozřejmě) totiž nesahá od stropu k podlaze, jak bývá jinde zvykem.
Každá je vykrojena do půlkruhu, a to navíc pokaždé do půlkruhu o jiném poloměru, takže při pohledu skrz byt působí jako závoje pozvolna odhalující scénu. Scénář pro děj odehrávající se na ní si však - podle architekta - přinesou ale až obyvatelé domu. Právě odtud je odvozen druhý název stavby „Dům bez scénáře“.
„Domnívám se, že návrh obytné stavby je utvářen drobnostmi, které nelze všechny přesně vyjádřit jazykem. Obecné úkony jako jídlo, čtení knih, spánek, jsou snadno pojmenovatelné a zároveň jsou ve skutečnosti pokračováním právě nějaké takové maličkosti. Měl jsem za to, že právě pro tyto bezejmenné maličkosti bylo třeba vytvořit plán,“ řekl Novinkám architekt Hiroshi Kuno.
Kromě neobvyklého vizuálního dojmu má vykrojení přepážek v domě ještě dva neméně podstatné efekty. Jednak je to prosvětlení interiéru. I když si divák odmyslí všudypřítomnou bílou výmalbu stěn, nelze popřít, že ve všech místnostech je mnohem více světla, než by tomu bylo při plných příčkách.
Druhým efektem je propojení či oddělení všech prostor ve stylu chytré horákyně. Jednotlivé místnosti jsou sice na jednu stranu oddělené, ale na druhou i propojené. A obyvatelé je také tak mohou chápat. Pokud chce každý své soukromí, mohou přepážky vnímat jako oddělující prvek. Pokud naopak chtějí trávit čas pohromadě, mohou se rozhodnout, že jejich přítomnost budou ignorovat.