110 let slouží stejnému účelu. Dřevěná podolská loděnice odolává času i choutkám developerů

Když vstoupíte do tmavě zbarvené budovy Českého Yacht Klubu, jako byste ucítili závan „starých dobrých časů“. Od roku 2008 je sportovní objekt památkově chráněný a z velké části zachovaný v původním stavu a krok za krokem je klubem ve spolupráci s památkáři renovován.

Budova přestála i velkou povodeň v roce 2002. „Voda dosahovala až sem po horní schod,“ ukazuje nám u vchodu předseda klubu a trenér mládeže Pavel Schwarz. Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré.

Voda sice zatopila část budovy se spodními dílnami, při úklidu však pod podlahou našli uložená původní písmena z venkovního nápisu „Český Yacht Klub“, který kdysi zdobil budovu. A rozhodli se jej na ni znovu umístit.

„Máme k tomu takovou historku. Když jsme měli loni výročí, tak jsme písmena nechali nasmaltovat, ale jedno nám chybělo, a tak jsme oslovili výrobce. A náš archivář mu říká, že když se to písmeno historicky před těmi asi sto lety kupovalo, tak stálo pět korun. A pan výrobce byl frajer, souhlasil, že nám ho za pět korun vyrobí, když to uvedeme do našich análů,“ směje se Schwarz a ukazuje na fotografie ve vstupní hale, které jeho příběh dokládají.

„Český Yacht Klub založil Josef Rössler-Ořovský roku 1893, takže slavíme v tomto roce výročí 130 let,“ připomíná současný předseda. Původní, menší klubovna jachtařů stávala v této lokalitě od roku 1909, brzy ale přestala stačit.

„Díky rozvíjejícímu se počtu členů postavili v roce 1912 tuto třípatrovou dřevěnou secesní budovu,“ říká Schwarz. A to podle projektu stavitele Ferdinanda Šamonila.

V současnosti jde o jednu z poledních původních celodřevěných staveb v Praze. Je prý stále v dobrém stavu a vydrží ještě dlouho. I přesto si na ni už brousili zuby developeři, přece jen stojí na velmi atraktivním místě.

Ustoupit některému z investičních záměrů ale jachtaři nechtějí. Jsou rádi, že o budovu projevují zájem památkáři a ve dnech „otevřených dveří“ ve velkém i veřejnost. „Památkáři si na ní cení především to, že stále slouží svému účelu tak, jak byla postavená,“ zmiňuje.

A bere nás na první zastávku dnešní prohlídky. „Právě se nacházíme v přízemí, které slouží jako technické zázemí a loděnice, čili k ukládání lodí,“ ukazuje kolem sebe. V minulosti ale nebyla celá zastřešená tak jako dnes, a dokonce se tu i šermovalo.

„V prvním patře budovy se nachází společenská část. Zde jsme na verandě,“ vysvětluje Schwarz. S trochou fantazie připomíná výletní restauraci s posezením a okny směrem ke klidné řece. A tak není divu, že si zrovna tohle místo vybral režisér Ladislav Smoljak k natáčení několika scén filmu Vrchní, prchni. „Zde byla ta filmová rybářská restaurace,“ potvrzuje průvodce.

Tady Josef Abrhám coby převlečený vrchní kasíroval nic netušící zákazníky a vedle v šatně, která tu pro ty účely byla naaranžována, se skutečný vrchní hádal s hosty. I obraz „vodníka“, který nad schodištěm vedle šatny vidí diváci ve filmu z roku 1980, dodnes stále visí na svém místě.

Pokud zde zrovna nejsou filmaři, je místo vyzdobeno diplomy, poháry, modely lodí či historickými fotografiemi.

Dál za verandou jsou řady původních historických šaten a i ty se objevily na filmovém plátně, zahrály si ve snímku Zátopek.

„Nyní se nacházíme v reprezentativní historické klubovně, která byla dříve rozdělená na výborovnu a dámský salon,“ vysvětluje předseda klubu na naší další zastávce.

Zůstaly tu zachovány třeba původní stoly – i ty z předchozí, starší klubovny, která šla k zemi. Na stěně visí dokonce její nákresy. A z obrazu ve vitríně tu na dění stále dohlíží zakladatel klubu Rössler-Ořovský.

„Výbor už se schází v kanceláři, ale tady děláme významnější akce, přednášky a podobně,“ osvětluje trenér. Když byl britský král Karel III. ještě coby princ na návštěvě Prahy, jeho tým údajně zvažoval, že by na tomto místě uspořádal setkání. Zda jde o pouhou legendu, nebo fakt, ale Schwarz nedokáže rozlišit.

„A tady máme takovou zajímavost,“ ukazuje na předmět umístěný uprostřed masivního stolu v klubovně. Nachází se na něm škvíra naznačující, že by mohlo jít třeba o pokladničku. „Při schůzích výboru, když někdo přišel pozdě, tak musel zaplatit povinný desátek do této kasičky,“ vypráví nám. Dnes je pokladnička prázdná. Asi už všichni chodí včas.

„Je zde také vidět secesní výzdoba interiérů tak, jak je postavili v roce 1912,“ upozorňuje na nečekanou zdobnost technické stavby. Nenápadná, nenucená výzdoba s červenými prvky je dobře vidět třeba na sloupech nebo dřevěných lustrech.

A my se vydáváme o patro výš. Staré dřevěné schody hlučně praskají, jak po nich tři páry nohou stoupají vzhůru. „V horním patře se nacházejí osobní šatny funkcionářů, takzvané mansardy,“ přibližuje Schwarz. Vypadají téměř jako malé byty.

Má ji tu i on, samozřejmě s „povinnými“ námořnickými dekoracemi a také tajně schovaným posilňujícím nápojem pro „stav nouze“.

Jestli si chceme mansardu natočit na kameru, máme prý zabrat raději tu vedlejší, jeho kolegyně si s výzdobou vyhrála víc a také má lépe uklizeno, vtipkuje předseda. Oba mají k dispozici balkonek s uklidňujícím výhledem na Vltavu.

Tady by se klidně dalo bydlet, zamýšlíme se. „No, ani ne,“ směje se Schwarz a vyjmenovává: „V zimě je tu chladno, v létě tu peče – jsme přímo pod střechou – a není tu ani sprcha.“

Chodbu v patře lemují obrazy významných osobností, které byly v minulosti členy klubu. Ať už aktivními, či spíše symbolickými. Patřil mezi ně třeba Jan Werich, Tomáš Baťa či řada anglických diplomatů. Dnes má tato nejstarší organizace svého druhu v Česku zhruba 300 členů.

Kolem portrétů na chodbě míříme do mansardy označené číslem 9. „Sloužila přímo Rösslerovi-Ořovskému po celý jeho aktivní život až do smrti. Zachovala se s původním vybavením a nyní slouží jako památník tomuto slavnému sportovci,“ vysvětluje náš průvodce.

Jsou tu postele, skříně, nádobí, mísa na hygienu, vlajky, knihy, čepice… Stačí jen přidat peřiny a do hrnku nalít čaj a skoro to vypadá, jako by Josef Rössler-Ořovský odešel z mansardy před pár hodinami…

I tady visí na stěně řada fotek. Téměř všechny odkazují na život a sportovní aktivity zakladatele klubu a sportovního průkopníka – od mladého hocha po důstojného staršího pána.

„Tady je na bruslích, byl rychlobruslař, ve dvanácti založil s bratrem bruslařský klub. Tady je skif, on i vesloval. Tady je jako činovník, protože zakládal české olympijské hnutí u nás. Tady zase plachtí na plachetnici v Podolí, naučil se to v Terstu. A z Kanady jako první přivezl šest kánoí, a pak je tady kopírovali, takže stojí na začátku vzniku českého vodáctví,“ popisuje trenér jeden obraz po druhém.

A tím naše prohlídka končí a Schwarz v mansardě zatahuje závěsy. To aby sluneční paprsky zbytečně neničily historicky vzácné místo. V klubu říkají, že jde o „jediné autentické místo, kde si osobnost Rösslera-Ořovského můžete připomenout.“