Těší mě, když si můžu zatopit v kamnech a hodit na tálek purpuru, říká farářka Martina V. Kopecká

Každý rok se těším na první sníh. Bydlíme v malém domečku ve středních Čechách a obvykle tu nasněží už v listopadu. Letos bylo krásné a dlouhé babí léto, takže na měsíčky lékařské nasněžilo, když ještě měly květy.

Stromeček zdobím hodně brzy, třeba už dva týdny před začátkem adventu. Jsem pak hodně v práci, služebních povinností před Vánoci přibývá a já si chci stromeček užít. Zdobení je slavnostní chvíle, pouštím si Sinatru, piju nějaký perlivý nápoj a odmítám veškerou nabízenou pomoc.

Mám několik krabic vánočních ozdob, takových těch starých, které se nehodily do moderních interiérů mých předchozích domovů. A najednou na ně přišla řada. Dokoupila jsem ještě řadu nových, třeba londýnský autobus, třpytivý donut nebo jezevčíka s kulichem.

V časopisech obdivuju netradiční vánoční barvy v interiéru, ale k nám se to moc nehodí. Takže máme klasiku, červenou, zelenou a zlatou. Stromeček máme umělý, obsypaný množstvím ozdob a světýlek. Blízko máme les, takže ve vázách je chvojí a na dveřích věnec. Loni jsem si koupila křídovou fixu a pomalovala jsem okna, nesmírně mě to bavilo. Přála bych si do budoucna ještě nějaký hezký betlém.

Cukroví nepeču, neumím to, netěší mě to, nemám trpělivost na modelování jednotlivých kousků. Ale na vaječný koňak si vždycky vyhradím jedno odpoledne, je to populární dárek, na který se moji blízcí těší.

Ano. Kuchyň máme velkou a vaří se v ní hodně a často. Po objevu kuchařek od Yotama Ottolenghiho je v ní často prostor pro experimenty s kořením a používání méně tradičních surovin. A když je chuť na klasickou kuchyni, tak sahám po Tradinářích, tam jsou osvědčené recepty, ke kterým se opakovaně vracím.

Kuchyň je moje nejoblíbenější místnost. A máme zde také kanape, které má ve spodní části velké šuplíky, v nich je peřina a množství polštářů. V zimě často táhneme na plotně vývar a ten, kdo zrovna nesbírá pěnu, se může zavrtat doslova do pelechu a být si jistý, že tam nebude sám. Máme dvě fenky a kočku, jsou to věrné společnice.

Bydlíme na vesnici, takže máme lněný ubrus, porcelánové hrnky s kytičkami, hodně přírodních materiálů, dvoje kamna na dřevo a terakotové dlaždice. Naší oblíbenou barvou je šalvějově zelená. Vyzkoušela jsem si život i v bílých designovaných interiérech, kde pak nakonec člověka ruší i odložená lžička na kuchyňské lince. To není nic pro mě.

Jsem schopna se přizpůsobit a zabydlet v podstatě v každém prostoru. Vyrůstala jsem v bytě v činžáku a teď bydlíme v domě. Obojí má své výhody.

Dřív jsem si neuměla představit, že bych opustila město. Za dva roky mi bude čtyřicet a na vesnici jsem si zvykla nečekaně rychle. Člověk se naučí kupovat jídlo trochu do zásoby, něco se zavaří, něco se zmrazí a nic nechybí. A to ticho a hvězdy na tmavé obloze v noci…

Máme velkou zahradu a malou předzahrádku před domem. Je to kousek ráje. Nakoupila jsem si nářadí a příručky „jak na to“ a staly jsme se přes léto soběstačné, co se týče rajčat, paprik a bylinek. Příští rok mám v plánu vyvýšené záhony, které vyrobí můj tatínek. Docela se mi daří. Přísloví o hloupém sedlákovi a největších bramborách na mě sedí.

Pěstuji také mnoho květin, neustále je jezdíme nakupovat. I teď v zimě, třeba vřesy, čemeřice, bramboříky, hyacinty. Větším rostlinám dávám jméno, máme bugenvileu Matyldu a olivovník Olivii.

Mám ráda pořádek, doma máme ohromné množství knih, které sice nejsou srovnané podle abecedy, ale orientujeme se podle oborů. Rozčiluje mě, když musím něco hledat, potřebuju řád, dodává mi klid.

Nedávno jsme si dopřály velký vánoční dárek v podobě vestavěných skříní v podkroví. Využily jsme příležitost vytřídit šatník, botník a probrat věci, které člověk postupně nastřádá a je mu líto je vyhodit. Teď přišla jejich chvíle a už dělají radost někomu jinému.

Dostala jsem maličkou vázu Romana Šediny, je mi vzácná. Ráda se na ni dívám. A pak mám v pracovně také reprodukce fotografií Lukáše Bíby z cirkusového představení Cesty. Ty na mě promlouvají „řečí mého kmene“, inspirují mě. Máme doma i pár ikon, všechny jsem dostala darem, jedna je z trhu v Jeruzalémě. Nejsou v úplně skvělém stavu, ale dotváří interiér tak, jak to žádný jiný obraz nedokáže.

Bezpečné útočiště. Tedy ne že bych potřebovala odněkud útočit, ale spíš zakotvit, spočinout. Domov je zázemí, kde se nenosí nic nepohodlného, a přesto si člověk připadá hezky a je mu dobře.