Tajemství skrytá za dvířky Staroměstského orloje

Odbije celá a ve dvou oknech se vydají na pochod dvě šestice apoštolů s atributy svého umučení. Sekundují jim čtyři oživlé figury: Marnivec se zhlíží v zrcadle, Lakomec třese měšcem, Smrtka otáčí přesýpacími hodinami a zvoní umíráčkem, zatímco Hudec vedle vrtí hlavou, že ne, ještě přece nenastal jeho čas…

Pak zlatý kohout - prastarý symbol odvahy a ostražitosti, před jehož ranním zpěvem prchají zlí duchové - třikrát zamává křídly a zakokrhá, apoštolská dvířka zaklapnou a zvon na věži začne odbíjet. Konec představení!

Štěbetající turisté se pomalu rozcházejí, aniž by přemýšleli nad skrytou symbolikou či historickými záhadami, na které vzal odpovědi dávný čas. Nebo nevzal? Vydáváme se je hledat malými dvířky v patě radniční věže; klíč k nim vykoval Petr Skála vlastnoručně, když péči o orloj přebíral.

Po dvaatřiceti stupních úzkého točitého kamenného schodiště stoupáme do prvního patra. Cestou míjíme tři masivní kamenné bloky, zavěšené na lanech ve volném prostoru za Mánesovou kalendářní deskou.

„Váha těchto kamenů pohání celý chod orloje: tahají za lana navinutá na dřevěných bubnech a tím otáčejí ozubenými převody,“ vysvětluje Petr Skála, zatímco vcházíme do malé místnosti za astrolábem. K hodinovému stroji, srdci celého systému.

Všude dokonale uklizeno, nikde ani smítko prachu. V mechanismu na první pohled zaujmou tři velká ozubená kola pro pohyb zvěrokruhu, Slunce a Měsíce. Rozdílný počet zubů přizpůsobuje jejich rychlost, aby odpovídala pohybům planet a hvězd po obloze.

„Je to překrásná práce, takový gotický šperk. Nevím, jestli by ho někdo dnes dokázal vykovat tak přesně,“ pohladí Petr Skála obdivně ručně pilované zuby.

Celý stroj má dohromady přesně osmdesát dva kol a koleček. Traduje se, že jedno z nich je navíc, a kdyby se odstranilo, fungoval by úplně stejně. „Nikdo to ale zatím nezkoušel. Jde o pomocné kolečko na závěrkovém kole, které na orloj přidali v 17. století. Díky různým délkám segmentů mezi zářezy vytváří stejnou periodickou posloupnost jako velké závěrkové kolo bicího stroje, a pomáhá tak při odpočítávání hodin ve věžičce nad orlojem,“ podotýká Petr Skála.

„Do požáru za války v roce 1945 se stroj natahoval dvakrát denně ručně. Teď je uvnitř lanových bubnů krokový elektromotor s počitadlem otáček,“ vysvětluje Petr Skála. Na první pohled ovšem není na dřevěných bubnech vidět nic, skrytý mechanismus prozrazuje jen miniaturní, zeleně blikající dioda.

„Přesný chod hodin zajišťuje chronometr z 19. století, kde kyvadlo udržují v chodu popudy poháněné gravitační silou. Díky nim se zlatá ručička na astrolábu pootočí každou minutu přesně o pět a půl milimetru,“ ukazuje orlojník na přístroj v zasklené skříni vedle stroje.

Orloj žije vlastním tajemným životem, a tak musíme dávat pozor, aby nás ve stísněném prostoru netrefila lopatka vzduchové brzdy regulující chod apoštolů, otáčených tíhou závaží.

„Asi před třemi lety u tohoto větrníku praskla jedna západka, druhá nápor nevydržela, ohnula se a apoštolové nahoře v oknech svištěli dokola jako na závodech,“ vzpomíná Petr Skála s úsměvem.

V tu chvíli udeří pátá a celý mechanismus s kovovým rachotem ožije. Lopatky větrníku víří vzduch, kola se točí, pastorky cvakají, táhla v levém horním rohu místnosti uvádějí do pohybu hlavu a ruku Smrtky.

„Její lebka má v koutcích tkáň, aby se usmívala: jde totiž o alegorii Blažené smrti, po níž následuje spasení,“ podotýká Petr Skála.

„Teď se v podlaží nad námi otevřela okénka a začínají rotovat apoštolové: popojedou na točně a před oknem se pootočí ven. Když skončí průvod, zakokrhá kohout,“ ukazuje na táhla a měch s píšťalami.

Nakonec zazní sedmnáct tlumených úderů hodin, většina pohybů stroje ustane a my v nastalém tichu šplháme po žebříku o podlaží výš, do komůrky s apoštoly.

Každou celou hodinu, od osmé ranní do jedenácté večerní, se tu pod modře vymalovaným stropem se zlatými hvězdičkami míjejí dvě šestice apoštolů na dvou točnách zabetonovaných do podlahy. Po válce je vyrobil sochař Vojtěch Sucharda a jde minimálně už o třetí sadu světců. Kdy se na orloji objevila ta první, není známo.

Jedno okno sice přivádělo k hodinovému stroji denní světlo už za orlojníka Jana Táborského, ten však v rukopisu Vypsání orloje pražského z roku 1570 žádné apoštoly nezmiňuje.

A jezuita Bohuslav Balbín o sto let později podotýká ve spisu Miscellanea historica regni Bohemiae, že „na orloji nejsou zbytečné a směšné světské figurky, které vycházejí ven na prkénkách, jako na jiných hodinách, kterým se chlapci, nerozumné děti a sedláci obdivují“.

První zmínku o apoštolech najdeme až v deníku cestovatele Emanuela Svedenborga z roku 1733, podle kterého se na orloji „tu a tam nacházejí sochy, na podstavcích a ve dvířkách“. Tehdy byl ovšem mezi světci i Ježíš Kristus.

Při velké opravě v roce 1865 vytvořil sochař Eduard Wesselý apoštoly nové. „Nejprve bez Krista, ale pak popřeházel atributy: z Tomáše se stal Jakub mladší, z Filipa Tomáš, Filip z panteonu zmizel. Nový Kristus vznikl o něco později z Jakuba Menšího, jemuž sebrali smyčec. Na orloji byl až do poledních hodin 8. května 1945, kdy hořel snad i kámen,“ podotýká orlojník.

Jen pár hodin před podepsáním kapitulace vyhořelo po zásahu německým zápalným granátem východní křídlo Staroměstské radnice a také věž. Orloj se zřítil, trámy i apoštoly pohltily plameny. „Musel to být hrozný žár, na ozubených kolech dodnes vidíte načervenalé skvrnky od toho, jak tam byla žárem natavená měď,“ ukazuje Petr Skála.

To jsme ale předběhli, vraťme se ještě k počátkům orloje… Působivá pověst Aloise Jiráska o tom, jak proradní konšelé oslepili hodináře Hanuše, totiž není pravdivá. Jméno si zřejmě vzala z rukopisu Jana Táborského, jenž z doslechu podotýká, že orloj „udělal jest nějaký mistr Hanuš“ roku 1490. V té době je sice doložen pražský hodinář Jan Růže z Jilské ulice, stroj však už byl v chodu skoro sto let.

Odhalil to opis listiny staroměstského purkmistra, nalezený v Muzeu hlavního města Prahy roku 1961. Je datovaný 9. října 1410 a chválí mistra Mikuláše z Kadaně za to, že „náš orloj lépěji spravil, než jest mistr Albrecht před ním učinil“, a to za deset kop grošů ročního platu, „jakož jsme tolikéž mistru Albrechtovi dávali“. Výslovně také zmiňuje, že Mikuláš „udělal astrolabium, v němž Slunce svůj pravý běh vykonává“.

V Mikulášově době se však objevuje i jeden „Hanuš“: Jan Ondřejův zvaný Šindel, profesor astronomie Karlovy univerzity a osobní lékař Václava IV.

A podle nedatované latinské poznámky ve spisu z roku 1577 pražský orloj „zhotovil a vystavěl“ právě on. Těžko si sice představit slovutného pana profesora, jak ková ozubená kola, mohl ale hodináři poskytovat astronomické výpočty. Oba se totiž pohybovali v témže čase na králově dvoře. Bylo tedy tvůrců orloje víc?

„Z konstrukce je zřejmé, že jde o dílo nejméně tří hodinářů. Nejstarší část, rám bicího stroje s patkami, pochází ze 60. let 14. století a původně byla nejspíš součástí jednoduchých hodin nahoře ve věži. Po požáru radnice v roce 1399 pak byly postaveny - snad mistrem Albrechtem - náhradní hodiny v místě dnešního orloje. Ty později mistr Mikuláš přestavěl na hodiny s astrolábem. Za Jana Růže vysekali v nosném západním pilíři chodbu se schodištěm, z něhož je dnes přístup na obslužnou lávku na průčelí. A renesanční kola, která nahradila obtížné natahování vratidly, pocházejí z doby Jana Táborského,“ shrnuje Petr Skála a dodává:

„Díky nim všem je Staroměstský orloj nejstarší hodinový stroj na světě, který funguje na původním místě.“

„Nejstarší bicí stroj ukazoval takzvaný staročeský čas, který k nám přinesl Karel IV. z Itálie: den měl čtyřiadvacet stejně dlouhých hodin, poslední hodina však končila západem slunce, nikoli půlnocí jako dnes. Na mezikruží se stylizovanými gotickými písmeny ho sleduje zlatá ruka. Dvě řady římských číslic pod ním pak odměřují čas německý neboli poloorlojní, zavedený po roce 1526 císařem Ferdinandem I. Ten začíná v poledne a končí o půlnoci,“ popisuje orlojník.

„Mikuláš zhotovil astroláb se starověkým babylonským časem a otočný ciferník s časem staročeským a oba tyto časy ukazuje současně náš orloj jako jediný na světě. Den v čase babylonském je rozdělen na dvanáct hodin a čas měří od východu do západu slunce, takže hodina má našich šedesát minut jen za rovnodennosti. V zimě se zkracuje na čtyřicet a v létě prodlužuje na osmdesát minut. Čas sleduje zlaté sluníčko na dvanácti zlatých křivkách v modrém poli, přičemž během roku plynule postupuje na táhle od obvodu ke středu, a kopíruje tak dráhu svého nebeského vzoru,“ vykládá.

„Ručička s hvězdou pak ukazuje v červeném poli čas hvězdný neboli siderický, odvozený od zdánlivého pohybu hvězd při rotaci Země. Hvězdný den je o čtyři minuty kratší než sluneční,“ pokračuje Petr Skála.

„Pro středověkého člověka představoval astroláb obraz světa: pod obzorem Země, nad ním nebe se Sluncem, Měsícem a hvězdami reprezentovanými zvěrokruhem. Ukazuje nejen různé časy, ale také západ a východ Slunce či měsíční fáze. Ty zobrazuje ručička s Měsícem: dutou koulí s důmyslným skrytým mechanismem, který při oběhu natáčí různě zbarvený povrch,“ dodává orlojník.

V polovině 17. století přibylo na průčelí věže osm kamenných soch, které zobrazovaly lidské ctnosti a neřesti. Poté má historie orloje spoustu bílých míst, kdy se Staroměstský orloj zastavil i na celá desetiletí.

Znovu ho uvedli do chodu až národní obrozenci po velké opravě v roce 1865. Na jeho záchranu tehdy vznikla sbírka a po sérii intrik, jež si nijak nezadaly se současnými výběrovými řízeními, byla oprava zadána Daňkově továrně. Údržbu obnoveného orloje pak převzal pražský hodinář Ludvík Hainz. Později se přenesla na další generace jeho rodinné firmy a s přerušením v dobách minulého režimu tak zůstala dodnes.

Definitivní podobu orloje dotvořil malíř Josef Mánes v roce 1866, kdy přidal pod astroláb zlatou kalendářní desku se zodiakem. „Chtěl tu zakázku tak hodně, že ji udělal za polovinu ceny. Po osmnácti letech však museli jeho krásnou malbu sundat, protože olejové barvy nevydržely nápor venkovního počasí. Byla nahrazena kopií, po válce pak druhou, teď už je tam třetí. Na té restaurátor Stanislav Jirčík zvěčnil své známé, manželku, dokonce i rodinného psa… Teď je už rok zadaná deska nová, budou ji dělat studenti Akademie výtvarných umění, tak snad dopadne lépe,“ podotýká Petr Skála.

Také na barokních alegoriích hříchů a ctností se podepsalo umělecké ego. Byly poničeny při požáru radnice roku 1945 a sochař Vojtěch Sucharda je předělal po svém.

„Závisti vedle Smrtky dal do ruky loutnu a nazval ji Hudec. Soucit zase vyfasoval brk a svitek, aby měl vztah k městské radě, čímž vznikl Písmák. Podobně upravil i ostatní sochy. A to měl ještě v plánu umístit na orloj dalších šestnáct plastik osvětlených neony, které by představovaly jednotlivé odbory magistrátu - tu příšernost se však naštěstí podařilo zastavit,“ podotýká Petr Skála.

„Jako by nad Staroměstským orlojem kdosi držel ochrannou ruku. Kolikrát ho chtěli dát do starého železa, pokaždé se však objevil někdo, kdo ho zachránil, ať už to byl Ferdinand Ladnesberger v roce 1791, Romuald Božek v roce 1861, nebo po válce Rudolf Vesecký,“ vzdává orlojník úctu svým předchůdcům.

Doufejme, že nad unikátním strojem, který soustředil veškerou vzdělanost a znalosti své doby, budou hvězdy a lidé bdít i nadále.