Světlem lze simulovat oheň i opticky zmenšit nábytek, říká architektka Bára Škorpilová

Co to znamená být skvělý architekt?

Umět výborně klást ty správné otázky. Dobře vysvětlovat a co nejlépe předat informaci realizačním firmám. Takové schopnosti eliminují spoustu nedorozumění. Ale zároveň je třeba být i dobrý motivátor. Realizace dopadne výborně, když všichni vědí, proč to dělají. Návrh architekta je pouze 30 % z celkového výsledku. Sám neuspěje, myšlenky je třeba realizovat v praxi. Máme skvělý tým a spolupracujeme s výbornými stavebními firmami a řemeslníky. Víme, koho na zakázku přesně oslovit a s kým spolupracovat.

Kresba nebo vizualizace?

U mě všechno začíná kresbou. A víte, co je zásadní? Vzít svůj nápad a předat ho ostatním tak, aby mu rozuměli. Strašně s tím pomůže vizualizace. Vyplatí se, podporuju ji. Pro mě je potvrzením, že jdu správnou cestou. Je dobrá pro ateliér, investora a řemeslníky, kteří vyrábí produkt. Všichni jasně vidíme cíl.

Přiznávám, že mám ale i klienty, kteří si vystačí jen s mojí kresbou a společným povídáním. Bývá to vztah postavený na velké důvěře, protože máme za sebou už více projektů. Oni mi také dovolí být v návrhu odvážnější.

Co když nápad nepřichází?

Nedovedu si představit, že bych klientovi řekla, že jsem nic nevymyslela. Nelze čekat na inspiraci. Musím se do toho ponořit a pracovat. Někdy to jde zpočátku velmi rychle, ale pak se zaseknu v procesu. Jindy to jsou pomalé kroky, ale vše plyne a postupně do sebe zapadá.

Neuvěřitelné je, že silně vnímám okamžik, kdy je to ono! S kolegy v ateliéru dlouze probíráme projekt a já najednou řeknu: hotovo, pustíme to. Neumím to nikomu exaktně popsat, ale ten moment prostě vycítím.

Máte široký záběr, jste designérka interiérů i produktů. Jak poznáte, čemu se právě věnovat?

Když si sednu ke stolu, neřeknu si: teď navrhnu vázu, teď stůl. Vše volně plyne, přirozeně. Pracuji na architektonické zakázce a některé jsou v tak velkém měřítku, že si lze dovolit designovat dveře, kliky, atypické skříně, sokly, svítidla. Tak u mě vzniká produktový design. A protože je dobrý, líbí se, použijeme produkt i v jiné realizaci. Někdo tomu říká rukopis, za mě je to designová řada. Vznikala posledních zhruba dvacet let a ráda bych ji v budoucnu rozšířila. O židle či sedací nábytek.

Pracujete s materiály, bez nich by to nešlo. Máte svůj oblíbený?

Mám ráda všechny materiály a velmi mě baví je poznávat. Je to moje obrovská láska a záliba. Když se rozhlédnete kolem sebe, všimnete si, že ateliér máme zaskládaný vzorky. Rozmanité kameny, dekory dřeva, keramika, látky, vším se záměrně obklopujeme.

Znalost materiálů je pro nás v ateliéru naprosto zásadní. Z ní vycházíme. Umíme jít do hloubky, umíme se doptat a zjistit si, jak fungují. Jedině když poznáte jejich vlastnosti, víte, jak s nimi přesně pracovat. Fázi, ve které se s materiály osobně poznáváme, říkáme materiálování. Hledáme ty správné vzorky pro konkrétní projekt. Jedeme do lomu a vybíráme pro klienta nejlepší kámen: zajímá nás velikost, zbarvení, kresba…

Materiál je tedy jako ingredience. Kuchař také připraví výtečný pokrm jen z kvalitních surovin…

Ano, přesně. Aby to bylo chutné, musíte ingredience použít ve vytříbených poměrech. Říkám tomu uměřenost. Je to schopnost použít věci ve správné míře a na správném místě. Přichází se zkušeností. Kdo to umí, tak za mě už zmoudřel.

Který prvek se v interiéru podceňuje? Mně třeba přijdou nudné dveře…

Dovolím si nesouhlasit. V kolekci máme pár krásných dveří. Líbí se a vyrábíme je přes deset let. Mají na sobě zajímavý kříž a používáme u nich takzvané převráceně řešené kování. Nejdříve je zámek, pak klika.

Klika, to je šperk. Když funguje, nikdo ji neřeší. Jakmile ale technicky nebo ergonomicky neladí, všimneme si jí hned. Málokdo také vnímá, že hlavně podle kování se datuje stáří samotných dveří. Odpovídá určitému období.

Pro jednoho klienta jste navrhla autorskou kliku se dřevem. Přál si ji a na trhu nikde nebyla…

Ano, to bylo v roce 2009. Poprvé jsem přinesla prvek masivního dřeva do dveřního a okenního kování. A pak přišlo několik autorských klik. Poslední designová klika vznikla nedávno při práci na rekonstrukci paláce na Malé Straně, kde bylo 70 typů dveří z různých období od renesance až po současnost včetně nutnosti panikového kování. Byla to pro mě velká inspirace. Jmenuje se Iconic a tvarově i proporcemi je funkční napříč staletími.

U klik jsem si ale vyzkoušela i úplně jiný postup. Zpracovat design jenom pomocí nejnovějších počítačových programů. Je to kování Era a z jeho tvaru je jednoznačně rozpoznatelná doba vzniku.

Vím, že milujete osvětlení. Co umí?

Moje rada zní: když si zařizujete interiér a nemáte dostatek financí, investujte do svítidel. I z fádního místa vykouzlíte zajímavý prostor, potlačíte tmavé kouty, záměrně podpoříte detaily. Světlo v nás umí vyvolat i hluboké archetypální vjemy. Když dáte objekt blíže k zemi, čekáte podvědomě oheň a cítíte se dobře. Známé jsou i další triky: světelný objekt umístěný v rohu vedle skříně nábytek opticky zmenší a odlehčí.

Světlo nám tedy dává šanci měnit atmosféru…

Ráda navrhuji světelnou linku na spodní část jídelního stolu. Dovečeříte, zhasnete přímé osvětlení a stůl se nádherně odhalí. Svítí decentně směrem do podlahy. Když na něj postavíte svíčku, vykouzlíte intimitu.

Nehledám objektová svítidla, ale učím svítit samotný prostor. Svítit může nábytek, sprchový kout s podsvícenými kameny. Světlo odněkud září a modeluje interiér, není to objekt. Designuje samotné světlo a já jen využívám jeho fyzikální vlastnosti.

Přejděme k velkým zakázkám, navrhujete hotely. Je tam na místě extravagance?

Samozřejmě, v nich jsme úmyslně odvážnější. Prostor je pro širší publikum a musí se v průměru líbit většímu množství lidí. Používáme proto teplejší barvy, oblejší tvary a mnohem dramatičtější osvětlení. Chceme překvapit, chceme jít do lehké prostorové absurdity.

Interiér má být podle mě snadno popsatelný, signifikantní. Když se to podaří, dostane svůj nezaměnitelný příběh a lidé jsou schopni předat ho dále. Pro nás je to potvrzení, že jsme odvedli skvělou práci.

Někdy jde o refresh původní stavby. Bojujete třeba s omezeným prostorem?

Ano, projektujeme i malé hotelové pokoje, a to je teprve výzva. Musíte si umět položit ty správné otázky a najít na ně odpověď. Zatím nejmenší koupelnu jsem zažila v jednom hotelu v Krkonoších. Konstrukci domu tvořil železobetonový skelet a nedalo se s tím hnout. Nám se povedl na mikroprostoru zázrak. Dostali jsme tam umyvadlo, toaletu, sprchový kout. Víte, co je dobré vědět? Malý hotel nebo malý prostor není o architektuře. Musíte umět designovat.

Pracujete i na historických objektech…

Renovovat staré domy mě moc baví. A mám výbornou kolegyni, která mi pomáhá staleté domy „přečíst“. Oficiálně se tomu říká stavebně-historický průzkum, ale u mě to vypadá jako procházka. Je to příprava před samotným návrhem. Jdeme spolu do starého domu a ona mi vypráví jeho příběh.

To vypadá romanticky, ale nebude tomu tak. Mám pravdu?

Trošku vám to přiblížím a vysvětlím. Podobně jako se herci musí naučit roli, já musím umět pracovat s prostorem. A dokonale ho znát. Prostory si v klidu procházím, prohlížím. Znám je vizuálně nazpaměť. Teprve když jsem schopna si celý dům v hlavě představit a zapamatovat, mohu začít pracovat.

Prozraďte, na jakém projektu jste se natrápila?

Nejsložitější byl návrh Hiltonu v mongolském Ulánbátaru. Prošla jsem sice úspěšně několika koly dokumentace, ale nebylo to jednoduché. Před vámi za stolem sedí mezinárodní tým lidí, kteří mají vysoké nároky a spoustu profesních otázek. Pro mě obrovská zkušenost a také vhled do naprosto jiné mentality.

Hotel se realizoval s čínskou stavební firmou. A vtipné bylo, že když viděli projektovou dokumentaci, říkali mi: „Vy máte ale malý hotel.“ Protože na čínské poměry je 200 pokojů málo. V tu chvíli vám dojdou ta měřítka. Uvědomíte si, v jaké zemi vlastně pracujete.

Poslední otázka. Máte oblíbené místo ladící s vaší energií?

Cítím se krásně v našem ateliéru. V historických prostorech Thunovského paláce na Malé Straně. Ať je mi na duši dobře nebo hůře, tady se „schovám“. Popíjím z konvičky japonský nebo ovocný čaj a v klidu pracuji. A dodám jednu zajímavost. Přesně v tomto patře bydlel Tomáš Garrigue Masaryk, než se stal prezidentem a odstěhoval se na Pražský hrad.