Sociální bydlení by se trhem řídit nemělo

Zatímco politici na jedné straně legislativní činností vymítají ďábla korupce, deficitu státního rozpočtu či zdravotní a penzijní reformy, jinde setrvávají ve sladké nečinnosti. Sem spadá, bohužel, i oblast bydlení.

A když trh bydlení v důsledku absence bytové politiky reaguje po svém, pak se politici diví, jezdí jak o závod do Šluknovského výběžku a vydávají dramatická prohlášení. Regionální politici pak metodou pokusu a omylu navrhují zákony obsahující jen segmenty potřebných opatření a opět hodlají vymítat ďábla sociálních problémů zákonem.

A přitom se nepřestávají divit, co si to „zlí a nepoctiví“ podnikatelé, majitelé nemovitostí nakoupených v problémových regionech Ústeckého kraje i jinde, dovolují, když pronajímají byty nezaměstnaným, za vyšší nájemné než je v místě a čase obvyklé a pohodlně čerpají částky poskytnuté občanům v hmotné nouzi.

Není výjimkou, když nájemné za malou „špeluňku“ činí 10 000 Kč měsíčně, přičemž 70 % z tohoto nájemného zaplatí v sociálních dávkách stát. „Zakažme to, je to nemravné!“ křičí politici. Jak snadné, stačí přece nová legislativa.

Mnozí u nás bohužel nevědí, co to je „sociální bydlení“. Na rozdíl od vlastnických forem bydlení či volného nájmu zde tržní pravidla neplatí. Pokud sem zahrneme bydlení neziskové, například družstevní s nájemným ve výši nezbytných nákladů bez zisku a sociální byty pro občany ohrožené sociálním vyloučením, pochopíme, že zde tržní pravidla ani platit nemají; jde především o svépomoc a charitu. A o odpovědnost obce.

Avšak žádná ze zmíněných forem u nás de facto roli neziskového či sociálního bydlení nehraje; buď se transformovala na vlastnické či pseudovlastnické bydlení (bytová družstva), anebo nemá právní úpravu.

A tak se podnikatelé chopili nabízené příležitosti. Stát sice nenabízí potřebným občanům ubytování v sociálních bytech, ale poskytuje jim (což je nezbytné a správné), různé dávky v hmotné nouzi.

Skoupit v jistých částech republiky bývalé ubytovny, hotely, či opuštěné domy a vytvořit v nich desítky skromných „sociálních“ bytů nevyžaduje velké investice. Pak už zbývá jen uzavřít s potřebnými občany smluvní nájem a pomoci jim (jako nezaměstnaným) získat pomoc v hmotné nouzi, což rovněž není složité. Tyto dávky pak mnohdy putují přímo na účet pronajímatelů a zajišťují jim docela výnosný obchod – poskytování sociálního bydlení privátní sférou se ziskem.

Zákazem či omezením této formy bydlení však dosáhneme jediného: pod určitou hranici výše nájemného se to podnikatelům přestane vyplácet a vyženou nájemníky na ulici, nebo nechají byty vybydlet, jako v Chánově, kde stojí slavný „průhledný“ panelák.

Sociální bydlení však nemusí být jen bonanzou pro vychytralé podnikatele. Pokud politici nechtějí věřit odborníkům, nechť vyjedou do zahraničí, kde se mohou seznámit například s rakouským modelem Obecně prospěšných bytových společností, který působí od roku 1873 dodnes (u nás až do roku 1950), ve Francii s bydlením ve společnostech HLM, což je forma bydlení s příspěvkem na nájemné a s neziskovým akcentem, v Nizozemsku s jejich Bytovými korporacemi či s norskými nebo německými bytovými družstvy.

A protože předpokládám, že premiér Nečas má blízké vztahy s britským premiérem Cameronem, zmíním na závěr model, který se osvědčil ve Velké Británii.

Při poslední recesi ekonomiky na konci osmdesátých let minulého století vzrostla potřeba sociálního bydlení také v Británii. Prudký pokles cen nemovitostí, vyšroubovaných v době konjunktury, zablokoval trh. Začala se projevovat „negativní hodnota nemovitostí“ – tržní cena bytů byla nižší než výše hypotéky, za kterou byly koupeny. Obce rozsáhle privatizovaly své nájemní byty. Pro chudé se bytů nedostávalo, vznikalo bezdomovectví.

Britská vláda proto hledala formy pro provoz bytů s ekonomickým (neziskovým) nájemným, kde je možné poskytnout rozumnou pomoc v hmotné nouzi a nalezla je v „bytových asociacích“, které fungují na neziskovém principu a s určitým prvkem samosprávy.

Asociace zakládá obec, mají ale právní subjektivitu; na výstavbu mohou vydávat dluhopisy zajištěné nemovitostí. Existují i další formy podpory, nicméně hospodaření asociací je pod kontrolou, existuje i bytový ombudsman pro pomoc a řešení sporů.

Dnes v Británii existuje podle britských zdrojů 1,7 mil. takových bytů. Systém je zajímavý i pro podnikatele. Součástí výběrových řízení na výstavbu rezidenčních nemovitostí v lukrativní části obce totiž bývá podmínka, že určité procento bytů bude vystavěno za smluvní cenu prakticky v úrovni režijních nákladů – zisk nebývá vyšší než pět procent. To si podnikatel vynahradí na prodeji ostatních luxusních bytů.

Z uvedených příkladů je zřejmé, že problém sociálního bydlení je řešitelný, jen by politici pravice i levice měli nalézt odpovědnost řádného správce věcí veřejných a pochopit zákonitosti bytového trhu. Ani ministr financí by nepřišel zkrátka: výstavba by nezatížila veřejné rozpočty a to málo, co by stát investoval, by se vrátilo v DPH.

(Autor je předsedou České společnosti pro rozvoj bydlení)